Kapitola 4

Makrosvět

4.4 Filozofický pohled na gravitaci a dynamiku vesmíru

Filozofické pojednání o gravitaci z pohledu filozofie Bytí můžete najít v knize pana Tomáše Pfeiffera „Časoprostor + Gravitace“ [2], ze které je zejména v této a následující kapitole čerpáno.

Mezi vědeckým a filozofickým pojetím gravitace přitom narazíme na jeden zcela zásadní rozdíl:

Současná věda říká:
Gravitace je úměrná hmotě (Hmota je prvotní).

Filozofie Bytí říká (na základě svého přímého napojení/pozorování):
Hmota je úměrná gravitaci (Síla je prvotní).

Zkusme se nyní podívat, kde může být ta skutečná pravda.

Gravitace je v současné době vědou chápána jako projev hmoty samé. Jak jsme si však již dříve uvedli, dle filozofie Bytí ve hmotě nikde neexistuje nic konečného, pevného a dále nedělitelného.

Jak jsme si již uvedli, hmotu si proto můžeme filozoficky představit jako myšlenkovou strukturu, jejíž rozložení v prostoru a čase pouze kopíruje umístění a pohyb fraktálně strukturovaných silových center časoprostoru.

„Představme si tedy na okamžik, že hmota sama není zdrojem a nositelem gravitace, že žádnou gravitaci nevytváří. Že to, jak se nám hmota (nejenom fyzikálně) jeví, je výsledkem existence nehmotných silových center, která dle své kvality a síly na sebe hmotu přitahují a je lhostejné či do obrazu atomů nebo planetárních systémů atd. Nehmotná silová centra svým působením hmotu strukturují a zviditelňují do dynamického obrazu a projevu našeho světa.“ [2], strana 41.

Věda zná 4 základní síly/interakce/pole: gravitaci, slabou, elektromagnetickou a silnou a snaží se je sjednotit do jediné - což je zjevně ta správná cesta.

Přímé filozofické pozorování nám zde ukazuje aktivitu nehmotných silových center, která (viz [2], strana 43, 44) „v čase kvadrupolně rezonuje a tím vytváří čtyři základní silové stavy, jimž analogicky odpovídají například i 4 známé skupenské stavy hmoty:

síla kladná – dostředivé přitahování, hmotným projevem je pevná hmota
síla záporná – odstředivost, odpuzování, hmotným projevem je plyn
síla žárová - rychlé kmitání, hmotným projevem je plasma
síla klidová – chladnutí, tuhnutí, zpomalování kmitů, hmotným projevem je kapalina"

Kvadrupolní rezonance probíhá současně na všech úrovních fraktální struktury našeho světa a vyjadřuje jeho dynamický projev. Jejím prakticky pozorovatelným důsledkem jsou například i jinak obtížně vysvětlitelné fluktuace gravitační konstanty G [52].

To vše je přímým důsledkem existence 4 pólů, základních stavebních kamenů našeho světa (viz kapitola 2.3.1 Vznik časoprostoru), které se projevují i v časovém postupu.

Tato myšlenka je dále rozvedena v [2], strana 42:

„Tak jak se naše nehmotná silová centra mění pod okamžitým převažujícím vlivem, v takovém stavu se pak nachází i celá hmota-vesmír. Například v současnosti je chladnoucí vesmír plně koncentrován do planet, slunečních systémů, galaxií atd. kladnou gravitací a chladem."

Základní stav vesmíru je tedy vždy dán převažujícím vlivem jedné ze 4, pravidelně se opakujících fází. Pro lepší pochopení zde můžeme citovat pozorování z díla pana Josefa Zezulky [1], strana 10:

„Byla doba, kdy ve vesmírném prostoru byla jen plynná, žhavá, rozptýlená hmota a mimo ni silová centra, (nehmotné energetické nebo magnetické body, které měly svoji konstrukci a pohybovaly se vesmírem tak a po takových drahách, jako vidíme dnes u planet). Byly to zárodky budoucích planet v energetické podobě. Ve vesmíru vládl odstředivý vliv – a proto ten hmotný rozptyl.

Tak, jako po výdechu následuje vdech, tak zapůsobil ve vesmíru následující vliv, tentokráte dostředivý, a vystřídal dosavadní odstředivý. Jeho působením byla silová centra aktivována a počala k sobě stahovati z okolí dosud rozptýlený žhavý plyn. Tak se z nehmotných energetických center stávaly hmotné, zatím plynné planety. Stálou dostředivou silou se plynné planety zahušťovaly ve žhavou kapalnou hmotu a jako takové putovaly po svých určených drahách.

Po dlouhé době, ale v přesném časovém rytmu zasáhl do vesmíru další vliv – tentokráte klidu a chladu. Žhavé molekuly vesmírné hmoty pod tímto vlivem klidnily svoji vibraci, hmota dosud žhavých a tekutých planet začala pomalu chladnout a tuhnout. Na tekutém povrchu se pomalu začínaly objevovat tmavší skvrny (jako dnes na Slunci), prvé plovoucí pevniny.

Podle silových poměrů ve vesmíru chladly některé planety rychleji, jiné, blíže center nebo samotná centra, pomaleji. A tak tento proces došel až do naší dnešní doby. My žijeme právě v čase vesmírného klidnění – chladnutí.

(...)

Čas jde dál. Planeta bude postupně vychládat. I Slunce půjde touto cestou. Životbude měnit svoji formu a vše bude čekat na další impuls, který jednou projde vesmírem, aby na vymezenou dobu převzal svoji vládu. Nastoupí vesmírný vliv nového rozežhavení. Veškeré planety se rozžhaví. Jejich hmota, která se dříve diferencovala na prvky a sloučeniny, krystaly a horniny a kde časem vznikla hmota organická, se znovu rozteče a stane se jednotnou. Planety budou přecházet do stavu tekutého, a potom plynného, ale ještě stále budou existovat ve svém specifickém bytí. Vesmírem bude vládnout doba ohně-žáru. Až uplyne její čas, přijde opět impuls odstředivý. Vše se rozejde. Jednotlivé částky hmoty budou od sebe odpuzovány. Ve vesmíru bude jen plyn a nehmotná silová centra. Ale život se neztrácí. Silová centra budou dále postupovat po svých věčných drahách jako planety a kolem nich v průběhu času se jen bude měnit prostředí.

Jednou opět přijde impuls dostředivý, pak klidový, dále ohňový a po něm odstředivý.“ (Josef Zezulka, [1])

Snad si to celé můžeme schematicky velmi zjednodušeně znázornit pomocí obrázku 4.2.

Obrázek 4.2: Vznik, dynamika vývoje a budoucí zánik vesmíru s pravidelným střídáním převládajícího silového vlivu.