SYSTEM I.
TVŮRČÍ DÍLO
Bezčasovost
Z Podstaty povstalo dělením vše to, co je kolem nás, v nás, celý vesmír, vše, čemu říkáme, že to je, že je to reálné. Tvůrčí dílo je tedy vše, co jest, co můžeme svými smysly chápat. My jako lidé můžeme chápat pouze v čase, ale toto dílo je věčné. V podstatě Bezčasovost – 55 – Tvůrčího díla není čas. Je pouze věčnost. Představme si to tak. Celé Tvůrčí dílo je teď. Nic nebylo, nic nebude, vše je teď, vše trvá. Dávné doby, kdy na planetě byli brontosauři a dinosauři, později, třeba doba starého Egypta, středověk, novověk, doba, o které dnes říkáme, že bude, – to vše je právě teď, vše najednou. Je to vše jako jeden velký obraz, který vnímáme v postupu, kterému říkáme čas.
Obraz knihovny
Představme si to tak. Máme velkou knihovnu o mnoha svazcích. Jsou to romány ze života různých lidí. Budeme stát před knihovnou a dívat se na tyto svazky, – na všechny najednou. Pak si vybereme jeden z těch románů. Vyjmeme knihu z knihovny, rozevřeme ji a začneme číst. Začneme od prvého písmene, budeme pokračovat, a tak, jak budeme číst, bude se před naším vědomím odvíjet nějaký osudový děj. Bude začínat, bude se rozvíjet, vrcholit, končit, pak dočteme a román zavřeme. Bude to třeba román, který začal v roce 1900 a končí svým dějem v roce 1960. Vložíme ho zpět do knihovny a vezmeme jiný román, který začíná v roce 1450 a končí v roce 1500. Zase začneme číst a myšlenka románu bude opět na nás působit. Budeme vnímat nový děj všemi svými smysly a plně se do něj vžijeme. Pak zase dočteme, zavřeme knihu a vezmeme si jinou. Tak to vypadá v osudovosti. Vše je teď. My jenom stále prožíváme, přecházíme z osudu do osudu, a každý tento hotový osud pouze vnímáme a prožíváme. Myšlenka, která na nás působí, je naším osudem, nebo pokud je okolo nás, je to souběžný osud. Je to určitý román jako v té knize. My svým zrozením nasazujeme do prvního písmene a děj se před námi začíná postupně odvíjet. Osudovou myšlenku vnímáme svými pěti smysly, a proto se nám jeví jako realita.
Realita, Sen
Představme si to tak. Budeme spát. Bude se nám zdát sen. Ve spánku vnímáme děj všemi svými smysly. Vidíme ho, hmatáme, čicháme, slyšíme, a tedy sen je pro nás reálný. Myšlenka působí na naše smysly, vyvolává děj, a my bychom se ve snu nedali přesvědčit, že to, co právě prožíváme, není realita. Vždyť to přece hmatáme, vidíme, slyšíme. Pak se probudíme a vidíme, že ležíme na posteli a to vše byl jen sen, a ne realita. Až teprve to, co prožíváme nyní, po probuzení, je reálné. Je to opět pro nás reálné jenom proto, že vnímáme všemi svými smysly. Ve skutečnosti zase přijímáme přes své smysly myšlenku, jenom tentokrát jinou než ve snu. Ale jenom proto, že ji vnímáme smysly, ji považujeme za realitu. Tedy to, co prožíváme a čemu říkáme reálné, je pouze zachycování určité myšlenky svojí osobností. Co když, až jednou zemřeme, budeme vnímat jinou osudovost, o které si pomyslíme, že teprve nyní vnímáme skutečnost. Realita je tedy něco velmi pochybného. Je to něco, co konstatujeme pouze svými pěti smysly, které jsou ke všemu ještě velmi ubohé, velmi málo vyvinuté. Ve skutečnosti náš život je jenom vnímání osudové myšlenky, vnímání částky Tvůrčího díla, která je rozložena v čase.
Osud
Tvůrčí dílo je vlastně samo osudovostí, která je složena z drobných osudů všeho, co je kolem nás, z osudovostí lidí, jiných tvorů, rostlin, staveb a lidských výrobků. Je to asi tak, jako lidské tělo, které je složeno z buněk. Každá buňka žije sice svým životem, ale při tom je závislá na celku, není možno ji oddělit od celku, aby žila sama dál. Tvůrčí dílo je jedno celistvé dílo, je to jedna velká myšlenka.
Obraz všech časů najednou
Představme si, že vyjdeme z těla a budeme stát nad ním, nad těmi všemi osudy, a budeme je vnímat bezčasově, tedy najednou vše. Před námi budou všechny doby současně, nalevo bude doba starého Egypta, od ní směrem ke středu bude náš starověk, dále středověk, před námi nynější doba, vpravo od nás blízká doba budoucí, dále doprava velmi vzdálená budoucnost, a to vše bude před námi najednou, teď. Nyní si vybereme jeden z těch mnoha osudů a půjdeme se do něho rodit. Z počátku budeme mít před sebou tento osud v celé jeho šíři. Uvidíme najednou všechny události, které zde budou, a my se budeme připravovat na zrození. Jakmile do osudu vstoupíme, jakmile nasadíme do prvé vteřiny, uchopí nás čas, a my to, co je stálé, budeme nyní chápat v rozdělení. Děj se bude odvíjet a tuto osudovost budeme vnímat jako svůj život. Budeme vše cítit jako své. Budeme žít nový život, který jednou skončí. Odpoutáme se od něj, zemřeme, a opět staneme nad tímto osudem, který jsme právě prožili. Naše Já je tedy poutníkem po mnoha a mnoha různých osudech. Stále se rodíme, umíráme a opět se rodíme, a tak putujeme v Tvůrčím díle, které bylo, jest a bude stálé, neměnné.
Jsme doplňující složkou
Putujeme proto, že jsme ve své duchovní podstatě, ve svém „JSEM“, doplňující složkou celého Tvůrčího díla, které bez této složky by bylo mrtvé. Ona ho doplňuje, dotváří, aby bylo celé. Zase musím připomenout, že z Podstaty vznikla hmota i duch. Tedy hmota i duch jsou jenom části, které teprve ve splynutí tvoří původní celek. A to je hlavní smysl našeho života. Nejenom snad lidského, ale života vůbec. My jsme pouze jedna z bytostí, a vše, co je bytost, vše, co je duchovní částka, tvoří doplňující složku k té druhé části, k hmotné.
Svobodná vůle
Tvůrčí dílo je pevné. Je to pevná osudovost, taková, jaká jest. Je to tak: My se rodíme do pevně dané osudovosti. Celý průběh našeho osudu je naplněn událostmi, velkými nebo malými, které jsou pevně dány, a my jimi v běhu života budeme procházet, budeme je žít. Zdá se, že naše vůle zde není. To je omyl. Ona zde je a hraje velkou roli. Pevný osud, to je vůle Boží. Do něho přichází se rodit bytost, která má svoji kvalitu a která je v některých vlastnostech silná, v jiných slabá. Podle svých vlastností se v daném osudu projevuje. Musí vzít všechny dané události, ale prochází jimi podle své kvality.
Dimense
Tyto osudové události mají ještě svoje další dimense. Zatím jsme se dívali na obraz osudovosti plošně. Ale nyní si musíme uvědomit, že každá událost, která stojí v osudovosti, má ještě další dimense, ve kterých se mění. Představme si náš osud jako filmový pásek. Na každém okénku filmu bude jedna vteřina našeho života. Na celém pásu bude celý děj, kterým budeme procházet. Nyní si zařadíme ještě mnoho pásků nad tento nahoru a pod něho dolů. Původní, první, bude uprostřed. Na všech těchto pásech bude zobrazen tentýž osud, tentýž děj, jenom s tím rozdílem, že každá událost od naší původní pásky směrem nahoru se bude zlepšovat, směrem dolů do hlubších vrstev bude horší a horší. Tím už tyto události dostanou další dimensi. Zrodíme-li se do této osudovosti, vejdeme do ní se svojí určitou jakostí a budeme osudovost procházet ne po té jedné pásce, ale budeme si v ní kormidlovat nahoru a dolů. Dané události projít musíme, ale záleží na nás, jak je budeme procházet. Budeme-li žíti lépe, spravedlivěji, v lepším pochopení a s lepším postojem k životu, pak si v osudovosti události nadlehčíme a budeme procházet ve vyšší vrstvě, kde všechny jsou lepší. Budeme-li ale horší, špatní, pak si osudovost zatížíme a budeme procházet ve spodnějších vrstvách, kde události jsou horší. Ve skutečnosti člověk prochází osudovost tak, že v ní pluje jako ve vlnovce, někdy nahoru a někdy dolů.
Obraz o divadle
Představme si to na příkladu. Dostane divadelní roli podřadný ochotník, který hraje divadlo poprvé v životě, sehraje ji podle svých schopností. Tutéž úlohu dostane rutinovaný ochotník, který ji sehraje lépe. Pak ji dostane průměrný herec, potom dobrý herec a pak skvělý umělec. Každý sehraje tutéž úlohu jinak. A tak je to s naším osudem. Procházíme pevný osud podle svých schopností, podle svého postoje, podle toho, jak určuje naše jakost. Pak ovšem události, které by byly velmi ošklivé, můžeme někdy projít tak, že se nám jeví jako lehké, ale projít je musíme, protože jsou pevně dány. Nebo události podřadné se nám projeví jako horší, výraznější. Tak ovlivňujeme svojí svobodnou vůlí daný osud, který je vůlí Boží. Celým svým prožíváním osudu, svým postojem k událostem a jejich řešením vyvoláváme samozřejmě zákon odrazu. Ten bude působit až v našem příštím životě tak, že nám najde takovou osudovost, která nám podle naší jakosti, kterou jsme projevili při řešení dosavadního života, patří a kterou právě pro svoje další zušlechťování potřebujeme. To je tedy jedna dimense osudových událostí.
Další dimense
Pak zde máme ještě další, kterou také ovlivňujeme svoji osudovost. Tak jako nyní byl rozměr nahoru a dolů, představme si další do stran. Svobodná vůle nám umožňuje, abychom mohli od svých událostí také odbočovat. Jenomže na svůj osud jsme vázaní a ten nás ve svém průběhu přidržuje. Můžeme tedy, – vyvineme-li větší úsilí, trochu od svého běhu uhnout, ale osudovost nás stahuje zpět do svého středu.
Obraz o lyžaři
Viděl jsem to v takovém obraze: Zimní krajina, – zvlněný terén, a já jsem se díval do klesající úžlabiny, do jakéhosi přírodního koryta, kterým jel lyžař. Jel prostředkem, kudy se nejlépe jelo, ve vyjetých kolejích. Občas odbočil doprava nebo doleva na svah, který ho zase vrátil zpět do jeho dráhy. Vždy vyvinul sílu, aby se na bočném svahu chvilku udržel, ale spád ho zase vždy vrátil zpět.
Tak je to i s člověkem. Někdy se chce vymknout své osudovosti. Částečně, po velkém úsilí a s vyčerpáním sil, se jí vymkne, ale nikdy ne na dlouho, a vždy ke své škodě, protože musí vynaložit mnoho síly, ze které nakonec nic není. Vždy si ho daná osudovost přitahuje zpět.
Obraz o snoubencích
Jiný obraz: Budou si osudem určeni dva lidé. Tak to někdy bývá, že syn je donucován rodiči, aby si vzal za manželku dívku, ke které nic necítí a ke které se nehodí, jenom proto, že to vyžaduje majetek rodiny, že třeba pole spolu sousedí, a tak podobně. Jemu byla určena jiná. On od své osudovosti trochu odbočí do stany, na kratší nebo delší čas, nebo na celý život. Pak, obrazně řečeno, jede s vypětím sil po svahu, zatím co by mohl jet pohodlně určenou drahou. Události v osudovosti si zkreslil ke své škodě.
Obraz o chudém
Jiný obraz: Byl člověk, který měl v osudovosti psáno, že jí bude procházet jako chudý. Jednou byl sveden k tomu, že mohl ukradnout větší částku peněz (nebo ji našel a neodevzdal majiteli). Je najednou boháčem. Odtáhl se od své osudovosti, ale ta ho rychle stahuje zpět. Peníze se ho nedrží. Velmi rychle se mu rozplynou pod rukama. Velmi brzo jich pozbude a zase je tam, kde byl, a zase jede ve své koleji. Způsobil si jenom zlo, případně vytvořil zlé následky, ale rozhodně jenom na vše doplatil.
Nyní vidíme, že Boží vůle a lidská vůle jsou opět jeden zákon o dvou pólech. Boží vůle je to pevné, stálé, Tvůrčí dílo. Lidská vůle se projevuje v procházení a ovlivňování jeho člověkem. On se zde stává částí tvůrčí složky. Musí tak být, protože člověk je částka Podstaty, ve které je tvůrčí síla, která vše vytvořila. Její část se manifestuje v člověku právě jako lidská vůle. A tak jak bylo řečeno, že člověk si v osudovosti kormidluje nahoru a dolů a do stran, tak si také kormidluje z osudovosti do osudovosti. Tak jak prožívá jednu osudovost, tak už si zase tvoří další. To je potom zákon odrazu, ale o tom později.
Je zde samozřejmě analogie, protože tato je ve všem.