SYSTEM I.
CESTA VZHŮRU
Všechny bytosti, které žijí, mají svoje vlastnosti, kterými se projevují. Člověk má také své a na nich v průběhu mnoha lidských životů pracuje. Každý člověk, ať už v prvém lidském životě, nebo ten, kdo má za sebou životů již mnoho a je vyspělou bytostí, každý má stejný počet vlastností stejného druhu. Na těch prostupem mnoha
Tím, že prožíváme život, stavíme se různým způsobem k osudovým událostem a řešíme je podle svého vědomí, podle své vyspělosti, podle svých vlastností. Takoví, jací jsme, tak se projevujeme. Řešením osudových situací ukazujeme svoji jakost. V čem jsme dobří a v čem horší, v čem jsme silní a v čem slabí. Naše činy se neztrácejí. Je to zákon odrazu, – karma, která v Tvůrčím díle hraje roli učitele. Je to přirozená cesta vzhůru, kterou jde vše, co je živé.
Karma
Stále v běhu života vytváříme činy, ať už hmotně projevené nebo myšlenkové. I myšlenka má svoji sílu, i to je čin. Tak jak se činy projevujeme, bere je zákon karmy a vyhledává nám takovou příští osudovost, ve které budou ty činy, které jsme vytvořili a které z důvodů učebních se na nás musí odrazem projevit. Je to nejpřirozenější a nejspravedlivější učitel. Vše, co učiníme, se na nás vrátí v příštím životě. Nevíme potom, zač jsme postiženi, za co trpíme, ale tak je to správné. Kdybychom věděli, pak by náš postoj a naše přijetí těch osudových ran bylo ovlivněno, tím bychom je neprožili čistě. Dívali bychom se na osudovou ránu jako trest a hleděli, aby už byl za námi. Rozhodně bychom měli jiný postoj, ne tak bezprostřední a čistý, jaký je potřebný pro naše pochopení. Tím, že nic nevíme, jsme ušetřeni mnohdy hrůzného čekání toho, co má přijít (pokud je to silná a velká událost), ale hlavně, když nevím, beru své utrpení jaksi nestranně, dívám se na ně jinak. Pak mohu získat z té pro mě nepříjemné rány silný prožitek, který se ukládá hluboko v mém podvědomí. Kdybych bral něco jenom svým povrchovým rozumem a neprožil bych, pak by to zůstalo jen v mozku, v povrchovém vědomí, a jednou by toto odešlo s tělem. To bych ztrácel. Mně zůstává jako osobní majetek jen to, co je hluboko prožito a vtisknuto do podvědomí. To právě činí karma. Svým působením vytvoří zkušenosti a ty potom jsou mojí změnou. Prožité události ve mně vždy něco mění. Stávám se jiným, dívám se na věc jinak, mám jiný postoj. Viděl jsem takový symbolický obraz:
Obraz tří životů
Byl člověk, který žil život, který nazveme číslem 1. Byl postaven do jedné situace a řešil ji samozřejmě podle své kvality. Šel okolo psa, kterého mohl kopnout, způsobit mu bolest. On to skutečně udělal. Nic mu neříkalo, že tak nemá činit. Pro něho byl pes pouhým předmětem. Člověk o něm mnoho nepřemýšlel, a proto psa bez příčiny kopl. Karma odrazila tento čin. V životě číslo 2 přišel tento člověk do situace, kde musel poznat cenu toho tvora, a to, co způsobil kopnutím. Poznával to na sobě. On se dostal do té situace, ve které byl dříve pes. Jemu bylo nyní ublíženo, s ním se nyní tak jedná. Pak přišel život číslo 3. On byl znovu postaven do téže situace jako v životě číslo 1. Ale teď už ji řešil jinak. Psa nekopl, obešel ho, snad ho i pohladil, prostě v něm bylo něco, co mu nedovolilo jednat tak, jako jednal v životě číslo 1. Jeho změnu způsobil život číslo 2, který vytvořila karma.
Tak tedy působí přirozený učitel – karma, zákon odrazu. Je to zákon nejvyšší lásky, protože vede všechno vzhůru. Je to přirozená cesta, protože jí jde všechno vzhůru. Tento učitel ale učí tvrdě, – bičem.
Dospěli jsme ve svém bytostném vývoji až do lidského života a máme již vlastnosti, které nám dovolují rozhodovat. Máme větší inteligenci natolik, že můžeme jako první mezi tvory řešit svoji cestu dobrovolně a tím se vyhnout karmě. Zákon samotný nemůžeme zrušit, můžeme ho dát jen do klidu, můžeme ho obejít. Jde to tak, že se dobrovolně změníme, aby nás nemusela měnit karma.
Duchovní cesta
Dobrovolnému měnění říkáme duchovní cesta. Zde se snažíme pochopit co možno nejlépe a dle pravdy a pochopení aplikujeme na sebe, abychom se změnili. Ale pozor! Kdyby někdo tak činil jenom proto, že tak nesmí, že mu to nějakým Písmem nebo učitelem bylo zakázáno nebo nařízeno, pak by se pouze ukáznil. Tak se děje bohužel ve většině případů. Musíme si uvědomit to, že ten, kdo pochopí pouze svým povrchovým rozumem, ten se případně jenom ukázní, činí správně jenom na své ukázněnosti, pak to ještě zdaleka nestačí. Tím se nemění. Je zde jenom kázeň a ne hluboké prožitky, které jsou nutně zapotřebí ke změně. Kdyby mnoho bylo v naší povrchové mysli, do příštího života bychom si nepřinesli nic. Vše by zanikalo s dožitým tělem. Znáte možná sami mnoho lidí, kteří přečetli spousty duchovních knih, velmi mnoho vědí, o mnoha duchovních věcech budou přednášet, a vy je máte za velké mistry. Ale je v nich prázdno. Vědomosti jsou Duchovní cesta mnohé, ale povrchové. Oni jsou malí a nicotní, i když mnohými lidmi obdivováni.
Analogie karmy a dobrovolné cesty
Když karma učí tak, abychom vědomosti dostali hluboko do svého podvědomí, aby se tedy staly majetkem naší všeobecné bytosti, pak tedy právě tak musíme jednat na své dobrovolné duchovní cestě. Učení, které přijímáme, musí se dostat také do našeho podvědomí, to znamená, že nestačí chápat pouze rozumem, ale že se se vším musíme ztotožnit, že s ním musíme splynout. Hluboké pravdy, které dostáváme, musí v nás vytvořit změnu.
Například je řečeno: Nesmíte vraždit druhé živočichy, ani nesmíte být příčinou jejich vraždy, což je totéž. Nesmíte vyžadovat jejich těla k jídlu, aby nebyli vražděni. – Mnoho lidí tuto logickou pravdu pochopí. Nebudou už dále chtít být barbary, ale budou chtít být ušlechtilejšími a kulturnějšími tvory. Přestanou jíst mrtvá těla, protože budou třeba chtít nastoupit duchovní cestu. Vše toto pochopí, odepřou si maso, a celý život ho nebudou jíst. Budou ukázněni. Jistě že jim to přinese užitek. Bude to dobré tím, že nebudou vytvářet určité viny, které tedy nebudou tvořit příští zlou osudovost. Ale to bude vše.
Pouze kázeň
Tito lidé budou pracovat pouze na ulehčení své příští osudovosti, ale ne na své změně. Aby mohli pracovat na své změně, musí toto hluboko prožít. Musí se snažit druhé živočichy pochopit v jejich životě. Musí se s nimi vnitřně sžít, stát se na chvíli jimi. Pochopit je v jejich starostech, v jejich lpění na životě, jejich lásce ke svobodě, v jejich postoji k Tvůrčímu dílu, v jejich celém životním projevu.
Nestačí ovšem jenom přemýšlet. Zde musí nastoupit další disciplína, meditace. Když ji potom člověk ovládá, může více a do podvědomí pochopit druhého živočicha, může se s ním, jako se všemi pravdami, – ztotožnit.
Meditace
Co je vlastně meditace?
Jako ke každé duchovní práci i zde je nejprve potřebí klid. Vyhledáváme klidné prostředí, usedneme do pohodlné a vždy stejné posice, do takové, která nám vyhovuje a na kterou jsme si zvykli. Vytvoříme v sobě klid a budeme přemýšlet o určitém problému. V našem případě to bude přemýšlení o druhých tvorech, o jejich životě, vlastnostech, o jejich radostech i starostech, o celém jejich životním postoji a projevu. Pak budeme přemýšlet o sobě, o svém původu, o vyspívání své bytosti až k člověku, o svém bratrství s ostatními, o tom, že jsem jednou složkou Tvůrčího díla jako ostatní, o tom, že konám zlo, když vyžaduji vraždění druhých pro najedení, když to stejně k jídlu nepotřebuji, o karmě ve spojení s tímto případem, o tom, že mám vyspívat ke kultuře a ušlechtilosti a přestat být barbarem. Doposud jsme přemýšleli. Zaměstnávali jsme mozek. Seznamovali jsme se s problémem jako lidé tohoto jednoho života, rozkládali jsme problém před sebou v časovosti.
Nyní zastavíme myšlenky. V hlubokém klidu přestaneme být určitou – lidskou – bytostí. Budeme se stahovat do svého nitra. (Pozor! Nejedná se o místo někde na těle. To zapomeneme. Jedná se o směr dovnitř, k základnímu pojmu bytí.) Bude jenom „Jsem“ a toto bude stát nad životy. V klidu pak splyne s dříve promýšleným problémem, sžije se s ním, stane se jím a tak ho plně pochopí. V plném pochopení roste láska a nastává to veliké, co by jinak karma dlouho a bolestivě vytvářela. Nastává změna postoje, změna na nás samých. V pochopení stáváme se jinými, ale ne jenom jinými lidmi tohoto života, který právě žijeme, ale jinými ve svém hlubokém jádru. Meditační problém se stává naším niterným majetkem. V dalším našem životě budeme už jiní. Zkušenost získaná hlubokou meditací bude k nám mluvit jako hlas svědomí a nedopustí, abychom byli, jak je v našem případě – barbary a vrahy. Ale hlavně, vyhneme se zdlouhavému a bolestivému učení, karmě.
Tak musíme poznávat zákon odplaty, karmu, abychom pochopili přirozenou cestu vzhůru, a meditaci, abychom pochopili vnitřní změnu. Musíme poznat analogii mezi karmou a duchovní cestou, abychom pochopili princip, proč máme duchovní cestu nastoupit. Abychom také v této analogii poznali, proč máme činit právě tak a ne jinak.
Je jen jedna cesta
Duchovní cesta vzhůru vždy byla, jest a bude jenom jedna. To znamená měnit sebe. Jsou jenom různé návody, disciplíny, prostředky, jak se člověk může měnit. Ale stále je vyžadována změna člověka. Všichni ti velcí, kteří měli dar ducha, to je ti, kteří znali pravdu, aniž by se ji lidským způsobem museli učit znát, ti, kteří neroznášeli učení jako učitelé a mistři, ale kteří přímo znali a přinášeli vědomost o Bohu, ti všichni bez vyjímky mluvili vždy o tom, že se člověk musí měnit. Všichni viděli vývoj bytosti v evoluci a ve zdokonalování jejích vlastností. Karma nezdokonaluje jenom člověka, ale provází každou bytost a bude provázet v budoucnu i vyšší bytosti, nadlidi. Karma patří celému velkému Tvůrčímu dílu, které provází, je jeho součástí a není možno ji žádným způsobem zrušit.
Člověk má svoji svobodnou vůli. Může činit dobro nebo zlo, a vše, co činí, se na něho vrátí. V prvotních lidských životech není ještě člověk tak vyspělý, aby mohl uvažovat o tom, co se vymyká jeho hmotným smyslům. Je potřeba mnoho životů, než dojde tam, kde může nastoupit dobrovolnou cestu. Zatím se musí nechat pasivně unášet karmou. Nejde ovšem jenom o to, že ten člověk trpí, ale on je ještě negativní, zápornou složkou v Tvůrčím díle. Svým vlivem, který je vyzářením jeho kvality, zakaluje dílo a působí záporně. Ze svého nepochopení působí mnohé, co je špatné, zlé, a je tvůrcem veškerých hrůz způsobených člověkem tak, jak je známe.
Události
Naše karma přenáší své učení z jednoho života do druhého. Naše současná osudovost byla vytvořena v minulém životě a je pevná. V ní jsou vepsány všechny události, kterými procházíme a kterými také musíme projít. Žádnou událost ze své osudovosti nemůžeme vymazat. A přece si můžeme svoji osudovost již v tomto životě částečně měnit. Můžeme si události zlepšovat nebo zhoršovat, někdy tak, že některé pocítíme velmi těžce, a jinými projdeme, aniž bychom si jich vůbec povšimli, přesto, že normálně byly v osudu vyznačeny dosti zle. To ovšem platí jen pro toho, kdo jde dobrovolnou duchovní cestou. Kdo se nechá unášet karmou, ten si je musí prožít plně tak, jak jsou dány.
Ulehčení osudu
Je to tak: Ten kdo nastoupí cestu a jde správně, dává karmu do klidu. Nedává jí možnost, aby zasahovala, protože se mění dobrovolně.
Například: Bude člověk dvacetiletý. Až mu bude třicet let, má si zlomit nohu. Tak to bude v jeho osudu. On se bude ale dobrovolně měnit právě v tom, co mu tuto událost přineslo do osudu. Změní se v době od dvaceti do třiceti let. Vtom přijde souzený okamžik a on událost sice projde, to musí, ale daleko lehčeji. Nohu si nezlomí, jenom se do ní uhodí tak, že ho to bude hodinu bolet. Tím se tato událost projeví, ale ne ve své síle.
Jindy je psáno v osudovosti, že ve čtyřiceti letech bude manželský rozvrat, hádky, soudy, rozvod. U poznalého člověka se projeví jenom nějakými neshodami, které se po čase upraví.
Zhoršení osudu
Jindy ale nastává pravý opak. Člověk na duchovní cestě je zaváděn. Může se to stát nevědomými, ale v dobrém úmyslu působícími učiteli nebo čtením špatné literatury, které je bohužel dost. Nebo z jakýchkoli důvodů když nejde žák na duchovní cestě správně, počnou se události horšit. Nevědomci to vyloží velmi levně. Řeknou obyčejně, že se vybíjí karma k žákovu prospěchu, ale tak to není. Vždyť karma se na cestě dává naopak do klidu. To je jeden z důvodů, proč nastupují lidé duchovní cestu. Nějaká chyba znamená vždy alarmování, že něco není v pořádku, že si žák škodí. Ale o tom až v kapitole o chybách žáků a učitelů.
Zákon karmy je naprosto logický. Stačí si uvědomit postup a vývoj života na naší planetě. Kdyby lidstvo pochopilo tento zákon, mnoho by se na naší planetě změnilo. Přestaly by války, přestalo by utiskování jednoho druhým a lidstvu by se docela jinak žilo. Kdyby každý pochopil, že na prvém místě jeho zájmu a péče má být každý druhý, nejenom člověk, ale každý tvor, a teprve na druhém místě je on sám, kdyby pochopil zákon odrazu, který říká: „Cokoliv učiníš, totéž se na Tebe vrátí“ – pak by byli lidé dobří a žili by dobře. Nenašel by se nikdo, kdo by vyvolal válku proti druhému národu, protože by věděl, že tím by nemohl druhému uškodit tolik jako sám sobě.
Obraz války
Viděl jsem takový obraz: Byl výbojný národ, který chtěl víc, než měl. Vyvolal válku se svým pokojným sousedem, přepadl ho, porazil v krvavých bojích a zotročil ho. Vysával ho velkými daněmi, poražení museli pro něho otročit a dařilo se jim velmi špatně. Vítěz jásal. – Šel čas. Příslušníci vítězného národa pomalu vymírali a vtělovali se do nových životů. Zaujali místa v porobeném národě, vzali na sebe veškeré utrpení, které připravili, a žili jako otroci
Komu svým činem pomohli? Ani sobě ne. Vytvořili v osudovosti zlo a to musí zase sami vstřebat. Kdyby lidé pochopili, jak jinak by se všem na světě žilo. Nebylo by pánů, nebylo by rasových nenávistí, nebyla by touha některých národů po uchvácení moci nad druhými nebo nad celým světem. Ale nebylo by ani mezi jednotlivci prospěchářství, závist, touha po nadměrných ziscích, chytračení jednoho proti druhému, nebylo by podvodů, krádeží, vražd a všeho toho, co lidé v neznalosti zákonů života vytvářejí. Dnes žijí nevědomci jen pro tento jeden život. Neznají víc, a ti malí duchem ani více znát nechtějí. Děsí se předem toho, co by poznali, jaké zrcadlo by jim poznání postavilo před tvář. Snad je tato vlastnost u dnešních lidí pozůstatkem ze života pštrosa, který strčí hlavu do písku, a když kolem nic nevidí, myslí, že nic není.
Vše podléhá karmě
Karma nestojí jenom u jednotlivých bytostí, ale hlídá rodiny, národy, planetu i celý vesmír. Každá bytostná jednotka i každá menší a větší skupina má svoji karmu. Nejedná se pouze o postoj člověka vůči člověku, ale o postoj každého tvora vůči všemu.
Lidstvo i jednotliví lidé se karmicky velmi zatěžují svým postojem vůči druhým tvorům. Jestliže z nižších tvorů činí své otroky, připoutají je na řetěz do chléva nebo ke psí boudě, nebo když vytvářejí koncentrační tábory na drůbež, kde tito ubožáci jsou vězněni a čekají na svoji smrt, jako kdysi gladiátoři – otroci Římanů – byli cvičeni ve vraždění sebe pro potěšení bohatých a zpupných římských měšťanů, – jestliže takto bude jednat s druhými, pak se musí bezpodmínečně zrodit do jejich osudovosti.
Přerození do zvířat
Ať se to lidem líbí nebo ne, budou se rodit do těch nižších tvorů, kterým ubližovali. Musí to tak být, protože člověk musí pochopit.
Dokud nepochopí, budou jeho životy velmi těžké. Bude se mnohokrát rodit zpět do zvířat, aby odčinil a aby pochopil. Toto musím vysvětlit více dopodrobna.
Dva protichůdné směry
V duchovních učeních, která známe, jsou dva směry. Jeden říká, že člověk se může rodit zpět do zvířat. Má pravdu. Druhý směr říká, že člověk se nemůže rodit do zvířat, a má také pravdu. Je to zdánlivý protiklad, protože oba směry jsou odstupem dlouhých let, kdy byly lidem dány, už nepochopené.
Připomínám, co bylo dříve řečeno: Každý živočišný druh má určitý počet vlastností, které z něho právě jeho druh dělají. Rozvinutím dalších vlastností stává se živočich vyšším, a nemůže se už rodit do nižšího života. Nejsložitějším, a tudíž nejvyspělejším tvorem je člověk. Ani on se svými vlastnostmi se nemůže rodit do nižšího života. Obrazně řečeno, člověk se nemůže zrodit do psa, protože je objemnější a nevešel by se do něho. Tady tedy mají pravdu ti, kteří říkají, že se nemůžeme rodit zpět do zvířat. On se tam ale přece rodí, protože musí odpokutovat to, co proti nim učinil ve svém nepochopení. Pak se to děje takto:
Lidská bytost je určitým způsobem složitá. Řekněme, že bychom tu složitost nazvali obrazně číslem 100. Musela by se rodit do života psa, jehož složitost bychom zase vyjádřili číslem 80. Sem by se tedy člověk rodit nemohl. Musí tedy těch 20 přebytečných vlastností ponechat stranou. Jde se rodit pouze s těmi vlastnostmi, které má pes, tedy s 80. Zbývajících dvacet zůstává jeho majetkem dále, ale jsou uloženy v podvědomí, do vědomí prakticky nezasahují, projeví se v něm pouze z dálky tím, čemu říkáme tušení nebo svědomí. Když si odbude nutný život ve psu, nenastupuje zase dlouhou cestu vývoje ke stavu člověka, ale stává se po tomto životě opět ihned člověkem. Pokud ovšem, jak to obyčejně bývá, nemusí se rodit vícekrát do mnoha nižších živočichů. Nemůžeme říci, že by to byl duchovní pokles zpátky. Je to pouze dočasné odbočení, ale ne cesta zpět. Ta ve vývoji neexistuje. Vše jde jenom vzhůru. Člověk nemůže jít zpátky, může se jenom na své cestě zatížit a tím ji prodloužit a zhoršit.
Má pravdu ten, kdo říká, že se člověk nemůže rodit do psa. Člověk ne. Musí se nejprve stát tím tvorem a teprve pak se rodí. Ale má pravdu i ten, kdo říká – ano, člověk se může rodit do zvířat. Pak je to tak, jak jsem teď říkal. V tom je zdánlivý rozpor a nepochopení.
Obraz muže u řeky
K tomu jsem viděl obraz, který sám toto dobře vysvětluje: Viděl jsem člověka ve fraku, který přišel na břeh řeky a potřeboval se vykoupat, protože pod krásným frakem měl velmi špinavé tělo. Samozřejmě, že do té řeky nevstoupil tak, jak přišel, ale svlékl se. Vstoupil do řeky, umyl se, a když byl čistý a oschl, oblékl si znovu vše, co odložil, a co zatím čekalo na hromádce na břehu. Zase byl takovým, jak přišel, jenomže čistým. Tak je to i v přerozování. Jde-li se člověk očistit do nižšího života, odloží na břehu přebytečné, v čem do něho vstoupit nemůže, očistí se a znovu vezme na sebe své.
Cesta zpět neexistuje. Je jenom vývoj dopředu, ve kterém se člověk může zatížit vinou, a pak cestu zpomaluje, na čas zastavuje a utrpením zhoršuje. Nikdy nic ve vývoji nejde zpět, vždy jen dopředu. K tomu jsem viděl takový obraz:
Obraz člověka na silnici
Viděl jsem dlouhou silnici po které šel člověk. Na zádech měl prázdnou nůši a vesele si vykračoval. Cesta mu krásně ubíhala. Kolem cesty byly roztroušeny drahokamy velké jako jablko až jako lidská hlava. Byly krásných barev, pěkně broušené a jistě měly velkou peněžitou cenu. On si jich zpočátku nevšímal, ale pak se zastavoval, prohlížel je a některé vzal do nůše. Pak šel dál a viděl ještě lepší. Zastavil se a zase jich pár vzal. Už nešel tak lehce. Nůše ho tížila. Po chvíli chůze musel si sednout a odpočinout. Pak vstal, vzal si ještě pár kamenů, ušel kousek cesty a znovu si sedl. Přidal zase dalších pár krásných kamenů, které se mu líbily čím dál tím více. Vstal, ušel pár kroků a zase se zastavil. Tíha byla už velmi veliká. Chvíli odpočíval, pak vstal, popotáhl svoji těžkou nůši dalších pár kroků a znovu si sedl. Začal uvažovat o tom, že tam, kam jde, nemají tyto kameny žádnou cenu. Je to jenom kámen, kterému dal cenu člověk. Nenese žádný užitek, jen zatěžuje a zdržuje na cestě. Prohlédl nůši, vybral jich několik a zahodil. Ponechal si pouze ty nejkrásnější, od kterých se nemohl odloučit. Pak ušel pár kroků a zase si sedl. Tíha byla ještě příliš velká. Opět jich pár odhodil a zase ušel kousek cesty. Pak jich opět pár zahodil a ušel více. Pak začal přemýšlet o tom, jak se mu dříve krásně šlo, jak mu cesta ubíhala. Pochopil, že vláčí zbytečnou tíhu, která vlastně nemá pro jeho cíl vůbec žádnou cenu. Vyklopil z nůše vše, vzal ji na záda a opět šel lehce a rychle jako dříve. Je mnoho vlastností, které člověka tíží, vyčerpávají a zdržují. Nepřinášejí užitek, ale jen škodu.
Rození do minula
Je předpovídána krásná doba ducha, která stojí před námi. Nepleťme se ale v tom, že všichni lidé do ní vstoupí. Ti nedokonalí a zatížení, kteří nyní zemřou, musí se rodit tam, kde jsou osudy, kterým oni odpovídají. Nebudou se rodit v běhu času v budoucí době. Čas je pouze v naší představě. Každý se musí rodit tam, kam patří. Kdo je špatný, musí se rodit do špatných časů. Jedině tam jsou možnosti pro jeho odčinění. Bude se rodit opět do doby temna a nemůže přejít do žádné lepší. Platí, co bylo dávno řečeno: „Neodejdeš odtud, dokud do posledního haléře nezaplatíš.“ Doba velkých hrůz, kterou jako lidé máme za sebou, třeba doba koncentračních táborů nebo doba římského a egyptského otroctví, ta je pro nás minulá. Čas ji odnesl z našeho vnímání, ale ona trvá, tak jako trvá vše, o čem říkáme, že bylo, nebo že bude. Vždyť naše prožívání života je jenom prožíváním myšlenky.
Není čas
Není v Podstatě čas, je jenom věčnost. Vše je teď a trvá. Všechny osudy ve všech dobách trvají a my v nich jenom jako tuláci putujeme tam, kam máme svojí jakostí určeno. Náš příští život nemusí být v budoucnu, ale může být v kterémkoli minulém čase. To je těžko k pochopení. Takto jsme nikdy o čase a bezčasovosti neuvažovali. Zatím žádné duchovní učení nám tento problém nepředkládalo. Lidé ještě nebyli tak vyspělí, aby to pochopili v době, kdy zde byl poslední přinašeč, který pravdu znal a dával. Ale je to tak. Zamyslete se nad časem a bezčasovostí. Ve svém promýšlení a meditaci oprostěte se od času, a pak pochopíte, že váš příští život může být jak v budoucnosti, tak v minulosti. Uvažujte o působení myšlenky na smysly. Stojíte před knihovnou a čtete jednotlivé romány, ne v té řadě, jak jsou srovnány, ale berete si různé z různých přihrádek. Pouze když čtete vybraný román, postupujete od prvního písmene až po poslední stránku. To vše již bylo řečeno. Připomínám, abyste uvažovali.