SYSTEM I.
OŽIVENÍ TVŮRČÍHO DÍLA
Víme již, že Tvůrčí dílo je vše, co jest. Je složeno z jednotlivých osudů a nyní ho máme před sebou v bezčasovosti a bez života. Má být oživeno. Aby bylo úplné, musí se spojit a doplnit s druhou složkou, duchovní. Je to ta, která ve spojení s hmotou vytvořila bytost, která musí nyní vstoupit do hmotného Tvůrčího díla, oživit ho, aby bylo úplné. Bůh je vše. Nemůže tedy být jenom duchovní částí nebo jenom hmotnou. Tvůrčí dílo je tedy úplné, když obě části se projdou a doplní. Všechny bytosti jsou tedy doplňující složkou, jsou tím, co Tvůrčí dílo teprve činí kompletním.
Jak oživíme
Bylo řečeno, že všechny události v osudech mají své další dimense. Každá událost může být lepší nebo horší. My osudy procházíme a oživujeme je. Je tedy na nás, zda oživíme to, co patří zápornému pólu, tedy zda zhoršíme událost, – nebo zda ji naplníme více v kladném pólu, zda ji zlepšíme, nebo zda zapůsobíme nějak mezi tím. Záleží jenom na nás, jaké síly svým životem vyvoláme, jak vyřešíme události daného osudu. Jsme tedy buď kladnou nebo zápornou složkou, která naplňuje Tvůrčí dílo.
Kam bytost spěje
Bytost se vyvíjí tím směrem, ke kterému se více přiklání, a dostává se svým vývojem tam, kam si kormidluje. Inklinuje více k přijímání dobra nebo zla, je lepší nebo horší. Jestliže naplňuje Tvůrčí dílo dobře, pak také pro sebe získává více na konto dobra. Stává se lepší, jde lehčeji a rychleji na své cestě, a právě tak naopak. V jakém smyslu tvoří, tak se také sama vyvíjí. Je to jenom velká nevědomost, pramenící z nedokonalosti, která lidem připravuje utrpení a zpomalení cesty.
Smysl života
Náš primární úkol a hlavní smysl života není tedy v tom, abychom šli cestou vzhůru, ale abychom byli dobrou, a co možno nejlepší doplňující složkou Tvůrčího díla, plnosti Boží. Náš vlastní vývoj nemůžeme stavět na prvé místo, protože v bezčasovosti není žádný pohyb od nedokonalého k dokonalému. Tam stále vše je. Nešli jsme do Tvůrčího díla proto, abychom šli cestou vzhůru, šli jsme, abychom byli kladnou složkou, a naše cesta vzhůru vyplývá z tohoto úkolu, který jsme na sebe vzali tím, že doplňujeme Božství.
Cesta vzhůru nemůže být primární úkol. Proč bychom chodili z dokonalosti do nedokonalosti a zase zpět? Z toho vyplývá, že my, kteří jsme dokonalí, vcházíme dočasně do rozděleného, nedokonalého. Nedokonalé nám v dočasnosti není příznivé. Můžeme se v tom dočasném nepříznivém a nepříjemném zdržet velmi dlouho nebo krátce. Abychom to prošli rychle a lépe, abychom dočasné učinili dobrým a správně vyváženým, vytváříme v sobě a kolem sebe dobro. Vědomě přetváříme sebe a cílevědomě působíme v okolí. To je pak duchovní cesta. To je hybná síla naše a celého díla. Kdybych pracoval pouze na sobě, zlepšoval bych pouze malou část celkového díla, kterou jsem já sám. Tato chyba se vyskytuje hlavně v současných východních učeních.
Dvojnost
Moje dokonalé „JSEM“ se obrací do Tvůrčího díla a své chápání rozkládá na dvě. Ponořím-li se do Tvůrčího díla, nemohu už chápat v celku, ale v rozložení. Nebudu už chápat formu tohoto dění, ale tím, že jsem v postupu času, budu nyní chápat v rozložení. Stanu se dualistou. Mohu pochopit jenom ve dvojnosti. Například činění rozkládám na dobro a zlo, a tak rozkládám vše. Chápu zákon života jako rození a umírání, chápu dostředivost a odstředivost, žár a chlad, rozčilení a klid a tak podobně. Vše chápu jen ve dvojnosti.
Doplňující složka
Jsem tedy oživující a doplňující složkou celku. Až dojdu tam, kde ve vysoké vyspělosti budu sebe chápat jako vše, pak také pochopím, že ať je kdekoliv a kdykoliv v životech jakákoliv nedokonalost, je to moje nedokonalost. Jsem vše, co jest. Až tak vysoko vyspěji a budu mít před sebou osudy lidstva v jeho těžkých životních ranách, které si tvoří svojí neznalostí, pak ve vysokém vědomí své sounáležitosti se vším budu mít snahu rodit se tam, kde je nejhůře, abych zlé události mohl svojí přítomností nadlehčit a ulehčit. Pak pochopím příčinu, proč velcí, kteří se již nemuseli rodit, přicházejí opět mezi lidi jako přinašeči čistého učení.