OTÁZKY II
BYTOST VE VÝVOJI
Člověk je ve vývojové řadě prvým tvorem, který má možnost přemýšlet do větších hloubek, svými úvahami poznávat více život, jeho pravdy a smysl. Zatímco tvorové, kteří jsou ve vývojové řadě za ním, se nechávají nést životem pasivně, je člověk prvým tvorem, který počíná brát svůj vývoj do svých rukou. Má novou vlastnost, kterou nižší tvorové nemají a která mu dovoluje hlubší vjem, širší a hlubší rozbor životních situací a faktů, takže se může ve svém poznávání přiblížit více než oni k podstatě života a sebe sama. Lidská bytost prožívá ve své vývojové řadě dlouhou řadu převtělení. Rodí se mnohokrát do lidských osudů.
Na počátku této řady, tj. v prvopočátečních lidských zrodech, je tato nová vlastnost ještě v zárodku a pomalu, po mnoho zrodů se rozvíjí. Pokud ještě nemá dostatečnou sílu, aby se mohla účelně a vydatně uplatnit, převládá dřívější pasivita jako dědictví těch nižších vývojových druhů. Aktivita se rozvíjí víc a více tak, jak uplývá v lidských přerodech řada prožitých životů.
Lidská nedokonalost svádí k tomu, abychom se na prvopočáteční, a tedy nižší životy dívali jaksi opovržlivě a cenili jsme si životy vyšší. To je omyl, který pramení z naší lidské nedokonalosti a nevědomosti. Všechny životy nižší i vyšší mají stejnou hodnotu.
Ve vývojové řadě jsme útvarem, který trvá ve věčném životě, a náš životní prožitek, kterému říkáme tento, náš, momentální lidský život, je jenom vnímáním, které je uskutečněno v časovém postupu. Je to vlastně postupné prohlížení si hotového útvaru.
Jsou způsoby, kterými je možno zjistit, na jakém stupni duchovního vývoje se kterýkoliv člověk nalézá. Nechci o nich psát, abych u některých lidí nepodpořil buď domýšlivost nebo naopak nesrazil jiné v jejich vlastním hodnocení. Bylo by to také zbytečné. Jsme si přece všichni rovni. Jestliže ale někdo svůj vývojový stupeň pozná, pak ať se za něj nestydí ten, kdo prožívá život ještě nižší, a naopak, nebuďme domýšliví, jestliže v tomto vývojovém čase máme větší možnost duchovního chápání, a tedy prožíváme život vývojově vyšší.
Představme si obrazně, že si prohlížíme člověka. V časovém postupu prohlížíme odspodu nahoru. Obrazně řečeno: Stydí se snad nohy, že jsou nižší, a je domýšlivá hlava, že je nejvyšší? Rozhodně ne, protože se chápeme jako člověk, jako celek, jehož každá část má svůj úkol a svoji důležitost.
V bezčasovosti není život nižší a vyšší. Je hotová stavba bytostného útvaru, v tomto případě vývojové bytosti, kterou my jenom vnímáme v časovém postupu a dílčím způsobem. Kdo je nyní ve vyšší lidské vývojové části, ten byl dříve v nižší, a ten, kdo je nyní nižší, je v budoucnu ve vysoké. Jsme bytostný útvar s vývojovou konstrukcí.
Ten, kdo si toto uvědomí, a kdo se proto nebude cítit ani nižším ani vyšším, ten je správně duchovně laděn a je na dobré duchovní cestě.
V tomto pojetí, jak bylo vysvětleno, nemá místo laciný fatalismus, a proto musím připomenout, co je nám již známé:
Je pravda, že jsme určitou bytostí v bezčasovosti, která je již hotová, která v Tvůrčím díle trvá, – ale nesmíme zapomenout, že v průběhu našeho vnímání, tedy v prožívání životů této naší bytosti uplatňujeme svoji vlastní vůli. Ta je protipólem (pamatuj na dvojnost všeho) vůle Podstatné neboli Boží.
Potom ten bytostný útvar, který je hotový a pevný ve své konstrukci a jako hotový leží v Tvůrčím díle, ten se mění ve své podobě do šíře (stále podáváno jen obrazně), dále ve svých detailních rysech, a mimo to se zdržuje nebo zrychluje jeho působení na mysl.
Můžeme se tedy v některé své vývojové fázi v tomto útvaru krátce nebo déle zdržovat a též více nebo méně deformovat svoji psychickou složku. Můžeme v některé části života bytosti prožívat více nebo méně životů, které budou více nebo méně těžké ve svých událostech. Zkrátka náš pevný základní osud, který můžeme nazvat „vůlí Boží“ ovlivňovat svojí vlastní vůlí, která je k vůli Boží protipólem. Tím formujeme detaily na hotovém a daném díle.
V různých dobách – v prehistorii a historii – se rodili více lidé určitého vývojového stupně, který odpovídal charakteru té určité doby, a to tak, jak postupně působily na planetu vývojové vlivy (viz 24.000 leté působení vlivů zvířetníku). Dle toho převládal mezi lidstvem způsob myšlení a vytvářely se názory na životní faktum – způsob bytí – na kolektivní pochopení a jednání lidí, na smysl života a cíl životní poutě. Dle toho vznikaly a trvaly společenské kultury filosofickonáboženské. Protože vznikaly z vlastní možnosti myšlení a to bylo ovlivňováno vlivy zvěrokruhu, měly vždy charakter jednoho ze čtyř základních vlivů. Mísila se v nich v různém poměru víra s vědou, ale vždy v nich bylo tvůrčí hledání, ať bylo mělké nebo hluboké. Lidé hledali pravdu bytí, smysl života a tvůrčí vývojovou cestu.
V každé době byli zrozeni lidé vyššího i nižšího vývojového stupně a jenom dle své vyspělosti chápali současnou kulturu do malé nebo velké hloubky. Tak vždy bylo a bude.
Vývoj bytosti v lidské řadě, která začíná u prvého zrození do člověka, pokračuje do nejvyššího lidského života, můžeme přirovnat k životu jednoho žitého lidského osudu.
Člověk se narodí jako dítě. V té době je odkázán jen na péči rodičů. Nerozhoduje, žije pasivně. Pak přichází do školy. Učitelé mu předávají základy zkušeností a vědomostí, které má právě přítomná doba. Dítěti začínají prvé starosti a prvé rozhodování. Pokračuje do vyšších tříd a pak přichází čas puberty. Dítě přechází na větší aktivitu a v prvé době se v tomto stavu nemůže vyznat. Cítí se být důležitým, jeho sebevědomí roste až chorobně, svoji aktivitu přehání a ví, že právě on je tím nejchytřejším. Ztrácí sebekritiku, chytá se planých hesel a prázdných frází. Po čase se ustálí a stává se citlivějším. To je doba, kdy se obyčejně zamiluje a zakládá rodinu. Zde si také upevňuje svoji existenci a ustaluje svůj životní styl. Pak přichází střední věk, který nese více přemýšlení o životě, a z něho pak nastupuje stáří s klidnou moudrostí a pochopením.
Právě tak je tomu v lidské vývojové řadě. Když tuto rozdělíme na 4 fáze, což je zákonité dle zákona Tvůrčí čtyřky, můžeme pak porovnat vývoj vnitřní bytosti v tvůrčí vývojové řadě s tímto naším přítomným specifickým životem.
Prvá fáze se rovná dítěti, o které musí ještě pečovat dospělí. Lidé, kteří jsou v této prvotní vývojové fázi, nemají ještě příliš pevně ustálené své vnitřní vědomí. Jdou odkázáni na již známé věci, o kterých mohou býti poučeni, nemají vlastní tvůrčí možnost, jsou odkázáni pouze věřit tomu, o čem jsou učeni. Jejich zájem je převážně hmotný, protože hmota je jim nejbližší. Jestliže se věnují praktickému životu, je na prvém místě jejich zájmu co největší zabezpečení hmotné čili peníze. Jestliže vlivem výchovy přicházejí k náboženským směrům, zachycují se nekriticky jakékoliv nauky, obyčejně té, kterou vyznávali jejich rodiče. Zde pak stereotypně opakují to, co tato nauka podává. Mají pouze slepou víru. Opakují fráze, jejichž podstatě mnohdy ani nerozumí, vykládají Písmo tak, jak se lacině vykládá. V naší době se mohou z nich stát i „kliďaři“ nebo „fanatici“, protože v této fázi se mnohdy duchovně a vývojově vnitřně deformují a zdržují a ztěžují svůj vývoj. Mnohdy ve své domýšlivosti se nedají vést, ale dokonce chtějí sami vést druhé. Povšechně platí, že mají být jako děti vedeni.
Pokud přicházejí k vědeckým disciplínám, jsou schopni jen reprodukovat to, co se mohli naučit. Jejich práce je převážně popisná a reprodukční. Mnohdy rádi píší, ale je to jen přehrabování známých věcí. Přijdou-li na nějaký nový objev, což se skoro nestává, pak je to jen objev mělký nebo dílčí.
Vývojový přechod z prvé do druhé fáze odpovídá době puberty. Člověk není ani dítě ani dospělý. Totéž se projevuje i mezi prvou a druhou vývojovou fází. Je to doba neustálená, chaotická. Ve vědě, v praktickém životě i v náboženském myšlení bývá tento chaos znát, jenom člověk sám si ho neuvědomuje. On sice neví, ale ví, že ví. Cítí se být chytrým, velkým, důležitým, moudrým. Svoji nevědomost má za velikost a dle toho jedná. Ve vědeckých oborech vytváří nesmyslné hypotézy nebo různě kombinuje věci již dávno známé, říká jinými slovy dříve známá fakta a považuje je za původní atd.
V praktickém životě obyčejně podniká s nezdarem a proto se cítí být nepochopeným, neuznaným. Mnohdy až fanaticky lpí na svých omylech.
Stejně tak v náboženském myšlení. Přijde-li k duchovním naukám, pak se obyčejně takový člověk cítí být velkým zasvěcencem nebo alespoň učitelem a také tak vystupuje. Mělké poznatky má za hloubky. Z této oblasti se rekrutuje mnoho zakladatelů nových náboženských sekt, samozvaných učitelů a tzv. falešných proroků.
Protože se takový člověk nachází mezi prvou a druhou vývojovou oblastí, začíná se u něho projevovat počáteční citlivost, která pramení z druhé oblasti. Projevuje se zvýšeným odhadováním, mnohdy hadačstvím, což je velmi nedokonalý stav, ale tento člověk ho obyčejně má za jasnovidnost. Projevují se zde i varovné sny, předtuchy a podobně, které jsou jen zárodkem druhé vývojové oblasti, ale které toho člověka jenom utvrzují v jeho domýšlivé velikosti. Je to prostě vývojová puberta se všemi znaky lidské puberty.
Druhá vývojová fáze je citová. Zde dochází k projevu zvýšené citlivosti jedince.
Ve vědeckém bytí se uskutečňují intuitivní nápady, mnohdy velmi čistě propracované. Přístup k poznávání je více citový a emoční. Uskutečňují se drobné reformy a korekce na dosud známých faktech.
V praktickém životě převládá cit, citlivost. Je to sféra umělců, výtvarníků, básníků a literátů. Sféra nadšení, v počátečních stadiích mnohdy až fanatismu.
V náboženských směrech se vyskytuje jasnovidnost, patří sem lidé stigmatisovaní, je to též doména spiritismu a různého mimosmyslového vnímání a zvláštních schopností, ale jen takových, při kterých člověk na sebe nechává působit, tedy pasivních.
V porovnání s lidským během jednoho života se tato vývojová fáze rovná době zamilovanosti a zakládání rodiny.
Přechod z druhé do třetí fáze je znamenán korekcí, kterou působí třetí fáze na druhou. Cit je korigován klidnou moudrostí a soustředěným myšlením.
Ve vědeckých oborech se projevuje větší uvážlivost, nadšení pro věc je poutáno klidným myšlením a prakticky je usměrňováno.
V praktickém životě je to solidnost, ale v oblasti umění zvýšená komerčnost a praktičnost.
V náboženském směru je již zvýšená kritičnost. Člověk se počíná rozhlížet za hranice běžné víry. Je to oblast, kde člověk již projevuje více kritiky a počíná hledat pravdu života.
V porovnání s lidským během života je to doba upevnění rodiny, ustálení existence, počátek výchovy potomků.
Třetí vývojová fáze znamená ustálení, moudrost života, počátek sklízení plodů života.
V praktickém životě se projevuje moudrostí, rozvahou, stabilitou, klidem zralého věku, který se pohybuje v zaběhnuté existenci.
Ve vědecké oblasti je to moudré soustředění, zbavené lidského chytračení, vědecká solidnost, klidná vědecká zvídavost, sklízení plodů celoživotního poznání, cenné a ucelené vědecké práce atd.
V náboženské oblasti to může být snaha po nejvyšším poznání, snaha po rovnovážném stavu mezi vírou a vědou, hledání pevného postoje vůči životu, možnost více-méně hlubokého pochopení. Z této oblasti se rekrutují dobří učitelé a vedoucí.
Je zde ale také protiklad. Zvýšená kritičnost a soudnost vede mnoho lidí k naprostému odmítání náboženských směrů a snah. Je to reakce na naivní a prázdné náboženské směry, sekty s výklady, které, podle charakteru a vlivu doby, jsou přítomny mezi lidstvem. Zvláště v dnešní době je kritický a soudný člověk odmítá a kvůli nesprávným naukám zavrhuje pak vše, co je tzv. duchovní. Soudní lidé jsou zklamáni tím, co je dnes lidstvu předkládáno k věření, a stávají se atheisty nebo k náboženství chladnými a zásadně odmítavými.
V porovnání s lidským životním během je to doba moudrého stáří, kritického pozorování a postoje.
Přechod z třetí do čtvrté vývojové fáze je znamenán možností hlubokého pochopení smyslu života, hlubokým věděním, které se obrací k vyšším životním formám.
V praktickém životě znamená odklon od hmoty, nedůležitost majetku, nepraktičnost ve hmotných záležitostech.
Ve vědecké oblasti je to hluboké chápání, které dosavadní vědomosti nemá za tak mnoho důležité, ale chápe, že vše je trochu jinak, než na co stačí lidské chápání. Je to možné pronikání a tušení velkých hloubek bytí, – je to syntéza intuitivních a rozumových možností.
V oblasti náboženské dochází k hlubokým pochopením smyslu života, k pochopení životních zákonitostí a k mimořádným filosofickým, náboženským postojům.
V porovnání s lidským životním během je to vyrovnání se životem a příprava na odchod z hmotného těla.
Čtvrtá vývojová fáze nemá již co dělat s lidským tělesným bytím. Je to fáze, kterou prožívá člověk bez vtělení a ve které se připravuje na přechod do vyššího vývojového druhu, než je člověk. Zatím je ještě člověkem, sice bez těla, ale lidské vlastnosti a připoutanost k lidskému druhu, které doposud nutně vlastnil, ruší.
V analogii s lidským životem se podobá stavu po odložení těla, kdy se lidská bytost připravuje k novému vtělení.
Popsané vývojové fáze jsou vnitřní kvalitou lidské bytosti. Neznamená to, že se člověk podle nich přesně musí v životě projevovat. Na jeho životním projevu je též zúčastněn osud, který je ovlivňován zákonem odrazu. Znamená to, že člověk v nižší vývojové fázi nemá fondy na vyšší životní projev, kdežto člověk ve vyšší vývojové fázi potřebné fondy má, ale mnohdy osudovým určením jsou mu skryty. Člověk ve vyšší fázi se může např. zrodit jako debilní (vlivem zákona odrazu), takže možnosti dané stupněm jeho vývoje se neuplatní.
Také si musíme uvědomit, že lidé na svých vývojových cestách neprocházejí přímočaře, ale většinou se některými vlastnostmi jakoby zapomínají v nižší fázi. Pak se stane, že jsou např. vývojově vyšší, ale mnohou nedokonalostí jakoby zakotvení v nižších oblastech. Nebo jindy, že se v nižší oblasti tak silně deformovali, že na ní mají ztížený postup.
Nakonec musím znovu opakovat to nejdůležitější: Všichni lidé jsme si rovni. Jsme jenom rozměrem svého vývoje položeni do jiného času. Ten, kdo nyní prodělává počáteční životy lidské řady, ten bude jednou na nejvyšším stupni. Ten, který je dnes na nejvyšším vývojovém stupni a má ty největší duchovní kvality, ten byl kdysi na nejnižším stupni. Jsme jen vedle sebe různě vývojově položeni, a protože čas je jen v našem pojmu, ale podstatně neexistuje, jsme si všichni rovni. Ale nejenom my, lidé, mezi sebou, ale všechny bytosti, ať se jedná o mouchu, červa, ptáka, opici nebo člověka. Ležíme vývojově jenom v jiném časovém úseku, takže v průběhu času se od sebe lišíme jen tím, čemu se říká inteligence. Cena bytí je ale stejná. Až člověk pochopí, že zabije-li kteréhokoliv tvora, je to jako by zabil člověka, pak bude na světě jinak a daleko lépe a rychleji se půjde ve vývoji i jemu. Je to tak těžké pochopit?
Jsme si všichni rovni. A proto jak chápe člověk do větších hloubek, – jak poznává sebe sama jako nedílnou část jednoho celku, pak poznává sebe – obrazně řečeno – jako jednu buňku jednoho těla.
Kdo by ničil některé buňky svého těla jen proto, že jsou to jen buňky, kdežto on je člověk?
Jsme si všichni rovni a jen velmi nedokonalý člověk může pohrdat jiným tvorem.