CESTA
1. fáze – filosofická
Základem je dobré a pravdivé učení, které nás seznamuje s životními a podstatnými zákony. Zmíním se o nich jen stručně, podrobněji potom v jednotlivých přednáškách.
Ve filosofické části nás bude zajímat mnoho věcí. Budeme se chtít informovat o spoustě problémů, které porostou po každé přednášce. Budeme chtít poznávat do šířky i hloubky, přijaté a promyšlené znovu přetřásat a dosažené poznání stále více prohlubovat. Bude nutné poznat vznik celého Tvůrčího díla, které vzešlo z Podstaty. Základem našeho myšlení bude právě tento vznik, kde nacházíme opěrný sloup poznávání, a sice tvůrčí dělení. Budeme poznávat dělení podstatné části na dvě základní životní, na hmotu a ducha. Zdůvodníme si jejich vývoj jako samostatných principů, dále jejich spojení a vytvoření živé bytosti. Budeme sledovat vývoj hmotných těl i duchovních bytostí v rytmu života, poznáme Tvůrčí dílo jako „Vůli Boží“ vedle druhého pólu, vůle lidské. Uvědomíme si celkovou a věčnou osudovost složenou z jednotlivých osudů všeho, co jest. Poznáme cenu života, staneme se bratry všech ostatních tvorů, abychom je později pochopili hlouběji jako sebe sama. Poznáme zákon „Nezabiješ“ a upravíme dle něho svůj život. Budeme učeni o rytmu života, dechu vesmíru a člověka. Naším problémem se stane také čas a věčnost, věčná přítomnost, rozměr a nekonečno. Budeme poznávat duši hmoty a bytosti, její průchod vším, co žije, a její umístění v Podstatě i Tvůrčím díle. Bude toho velmi mnoho, daleko více, než si představujeme. A to vše si bude nutno zdůvodnit poznáváním zákonitostí dvojnosti a jednoty, rovnováhy ve všem, co jest, prostou lidskou logikou opřenou o neměnnost duchovního zákona, o souvztažnost všeho se vším, o poznávání jednotlivých oblastí, které jsou k sobě v souvztažnosti atd.
To vše bude vzato rozumovým vnímáním, promyšleno a zdůvodněno, každý problém jednotlivě rozebrán a oceněn ze všech stran. Tím zaměstnáme rozum a pak přejdeme k citovému (intuitivnímu) prožívání. Naše schopnost vnímání má, jako ostatně vše, dva póly. Je to rozum a cit. Chceme-li se nějakého problému zmocnit, musíme zaměstnat oba tyto myslící principy. Po rozumovém pochodu pozastavíme sled myšlení a v uvolnění a myšlenkovém odtělesnění prožijeme daný problém s citem. Teprve pak se stane naším hlubokým majetkem. Z vnějšího myšlení se přenese do podvědomí a spolu s ostatními mění náš postoj, zušlechťuje a vyrovnává naši bytost. Teprve takovým poznáním pravdy docilujeme toho, co v pasivním vývoji vytváří zákon odrazu. Jestliže on zasahuje do hloubky, musíme tak činit i my na aktivní duchovní cestě. Zastavení myšlenek a citovému prožívání říkáme „meditace“. Meditace je velmi nutná a je vlastně hybnou pákou duchovní cesty. Bez meditace zůstávají majetkem pouze povrchové bytosti. Je to jako s poznatky, které jsou přijaty slepou vírou, bez snahy po zdůvodnění. Takové poznávání může být i škodlivé, přesto, že je dobré a pravdivé. Snad to zní neuvěřitelně, ale je to tak.
Všichni známe lidi, kterých je, bohužel, velká většina. Jsou to ti, kdo rozebírají různá písma, automaticky se modlí a rádi na sebe béřou masku sladkosti, dobroty nebo trpitelství. Bývají mnohdy i fanatiky, nebo jsou alespoň zatvrzelými vyznavači nějaké nauky. Obyčejně jsou to dobří lidé, kteří, jak se říká, by neublížili ani kuřeti (přesto slepici zabít dovedou). Řídí se dobrými pravidly, jsou dobří a dělají dobro proto, že nějaké Písmo nebo kazatel tak velí. Chrání se dělat zlo, protože opět Písmo nebo kazatel to zakazuje. Říká se mnohdy o nich, že jsou opravdovými anděly mezi lidmi. Nehřeší, naopak konají dobro, a přece tento životní postup je z duchovního hlediska vadný. Nepřináší pro budoucno nic dobrého, naopak, většinu z nich to v budoucnu zlomí. Oni se totiž vnitřně nezmění, jen se povrchově ukázní. Jejich vnitřní bytost zůstává taková, jaká byla dříve, beze změny ve vývoji. Nejdou svojí vlastní silou, ale pouze silou Písma nebo kazatele. Nemění se, pouze se ukázní. Nevytvářejí zlé činy, a proto si tvoří velmi dobrý příští život. V dalším zrození se jim bude vše dařit, jejich osud bude dobrý, budou mít jen samé úspěchy. Bude to tak dobrý osud, že se v něm zlomí. Protože se pouze ukáznili, ale nezměnili, přicházejí do dobrého osudu se slabou bytostí, kterou dobré podmínky obyčejně kazí. Nebyla zde dodržena tak nutná rovnováha mezi čistotou životního projevu a mezi zdokonalením bytosti, o které vlastně na duchovní cestě jedině jde. Ale rovnováha se může projevit stejným účinkem i na druhé straně. Jestliže člověk přijme falešné nebo nedokonalé názory a posiluje svoji bytost bez ohledu na etický vývoj, bude v příštím životě člověkem duchovně silným, ale ne čistým, ne dobrým. Tak bude vytvářet více zla než dobra a opět se zlomí. Bude, jak se říká, černým. To se stává hlavně ve východních učeních, kde žák prochází cvičeními, kterými posiluje některé své složky. Stahuje se dostředivě ke svému vlastnímu blahu, vytváří blažené emoce, ale zanedbává hlubokou filosofickou meditaci, ale hlavně porušuje rovnováhu mezi dostředivým egem a odstředivým a altruistickým vnitřním postojem, který pramení z vyššího poznání. Tím tyto zdánlivě dobré směry, ve skutečnosti ale nedokonalé a nedomyšlené, lidstvu vlastně škodí.
Pro lepší porozumění uvádím visi, kterou jsem prožil:
Byl jsem v lese a viděl jsem hlubokou strž a přes ní úzkou lávku ze dvou klád. Pochopil jsem, že chce-li se někdo dostat na druhou stranu, musí opatrně přecházet a našlapovat na obě klády – levá – pravá. Levá kláda znamenala duchovní sílu, dokonalost, a pravá duchovní čistotu. Kdyby člověk skákal po jedné noze po levé kládě, spadne do strže na levou stranu. Každopádně spadne, protože bylo porušeno pravidlo o rovnováze. Bude-li člověk pěstovat pouze sílu, spadne a bude černým. Bude-li pěstovat pouze čistotu, spadne, protože bude slabým. Lidstvo musí pochopit význam rovnováhy v duchovní nauce, což, jak se zdá, dosud nebylo.
Každý duchovní zákon má svůj protipól, protože vše je ve dvojnosti. Vše vzniklo dělením a v tomto dělení žije. Máme-li se vracet k Podstatě, ze které jsme vyšli, a to je smysl duchovní cesty, musíme vytvořenou mnohost opět skládat do jednoty. Nejprve musí každá dvojnost přijít do rovnováhy, aby se pak mohla spojit v jednotu. Každá nerovnováha je chybou, kdežto rovnováha je na duchovní cestě nutný předpoklad.
Moji vlastní duchovní cestu, kterou jdu, vyjadřuji tak, jak jsem ji pochopil, symbolem „Z dvojnosti do jednoty“. Je to způsob, který vyžaduje nová doba, která je pod vlivem vodnáře. Nyní ještě, jako pozůstatek minulé doby, doznívají učení a praktiky, které mají ráz pouhé dostředivosti, a nastupuje nové, odstředivé, s charakterem „ne já, ale vše“.
Ale pozor! I tento odstředivý charakter učení by byl vadný, kdyby se nevyvažoval s dostředivým do rovnováhy. Tedy: „Já dostředivý se rozšiřuji na vše.“
Není tak docela jedno, jestli se člověk nadchne pro některé vadné nebo naivní učení. Jednak nevykazuje dosti kritického postoje a dokazuje lehkověrnost, tedy bytostnou slabost a vývojovou nedokonalost, potom, jak již bylo řečeno, buď zatěžuje nevhodně své podvědomí, které mu potom falešnými poznatky zkresluje nebo znemožňuje další dobré a pravdivé učení, nebo svým povrchovým postojem nedává svému podvědomí nic a promrhává příležitost k aktivní cestě. A ta se nevyskytuje ve všech životech. Jindy se zatíží na mnoho životů svým špatným pochopením a z toho plynoucím vadným vnitřním postojem. Ale je zde ještě jedna záležitost, která pramení z nedokonalého pochopení lidí momentálně vtělených i momentálně nevtělených.
Když člověk opustí tělo (zemře), zůstává takovým, jakým byl za tělesného života. V nevtěleném stavu pokračuje ve svém životě, ve vlastní vývojové dokonalosti nebo nedokonalosti. Zájmy, které měl za svého života, nese si sebou. Dle svého postoje a názoru stahuje se do takových myšlenkových oblastí, které mu vyhovují. Byl-li např. katolík, stahuje se tam, kde se tato nauka hlásá, buddhista k buddhistům, ale i sektář ke své sektě. Pochopí-li dále víc, může přecházet k dokonalejšímu směru, ale vždy tam, k čemu se kloní, s čím souhlasí. Vyskytne-li se nová duchovní společnost, je složena z vtělených, nevtělených členů toho určitého zájmu. Ti všichni se pak podporují a chrání svoji nauku, kterou přijali za svou. Tak jako vtělení členové neradi ztrácejí svoji ovečku, tak i nevtělení. Brání svým členům, aby odešli jinam, nechtějí, aby přijali jinou nauku. Svým vlivem na ně působí a brání jinému, často dokonalejšímu pochopení. Tímto vlivem působí chaoticky nejen v myšlení, ale často jim zhoršují i osudové události. Ale nejen svým členům, ale i všem, kteří se svým citem k jejich směru často jen vzdáleně přiklánějí. Takové vlivy vysílají vtělení, ale hlavně nevtělení, ale každopádně nedokonalí. Je to ještě příliš hmotná lidská vlastnost majetnictví, přetrvávající v lidech z nedostatku uvědomění si hlubších poznatků. Proto se toto děje jen v nedokonalých náboženských směrech, většinou v pasivních nebo spekulativních sektách.