OTÁZKY II
DOPLŇUJÍCÍ OTÁZKY:
Některé nauky mluví o 7 vývojových fázích, ne o čtyřech.
Čtyři popsané základní fáze spolu s třemi přechodnými tvoří dohromady sedm. Toto číslo znám jako karmické. Znamená pohyb bytosti ve vývoji čili žití v odčiňování a vyrovnávání. Dá se také říci, že znamená vývoj bytosti v lidském druhu. Protože životní pravda a zákonitost jsou v celém bytí stejné, soudím, že tak toto znali lidé v dřívějších kulturách a toto faktum předkládali k pochopení ve znamení čísla sedm.
Protože vím, že vše musí odpovídat zákonu Tvůrčí čtyřky a mé pochopení tohoto problému se s Tvůrčí čtyřkou beze zbytku ztotožňuje, považuji tento výklad za uspokojivý. Jinak ale, jak je zřejmé, jsou oba výklady stejné, jen je použito jiného měřítka.
Zdánlivá odlišnost vzniká také tím, že neznám jiné nauky a samozřejmě ani jejich interpretaci.
Otázka: Můžeme se rodit libovolně do vývojově vyšších osudovostí nebo i do nižších, zvířecích?
Vývojově vyspělý člověk nejen že se může rodit do vývojově nižších lidských osudovostí, ale velmi často se do nich rodit musí. Ale vývojově nižší bytost se nikdy nemůže rodit do vyšších osudovostí než takových, které jsou těsně následné v jejich vývoji. Dolů je možno a velmi často nutno sestoupit, ale nahoru je možno se jenom vyvinout – vypracovat.
Jinak je to ale se sestupem do nižšího, zvířecího druhu. Velmi mnoho lidí, a v dnešní době je jich bohužel většina, se do životů nižších živočichů rodit musí, aby odčinili, co proti nim učinili svým nedomyšleným a nízkým postojem, a aby vnitřně pochopili jejich rovnou cenu se sebou.
Protože jako lidé jsou složitějšími bytostmi než ti nižší tvorové, nemohou se do jejich osudů rodit cele jako lidé, ale jenom s takovou svojí bytostnou poměrnou částí, která odpovídá vývojové kvalitě i kvantitě toho tvora. Když si prožijí jejich životy, vracejí se zrozením zpět přímo do člověka. Neprodělávají celou vývojovou cestu od nižšího tvora k člověku. Taková zrození nejsou vývojovým sestupem, ale pouze výjimečným odbočením za účelem pochopení a odčinění viny.
Co znamená, když se mluví o velké duchovní ochraně, kterou mají někteří lidé?
Jsou to již prastaré poznatky, moudrost starých náboženských kultur, které mluví o duchovní ochraně lidských jedinců před vysílaným myšlenkovým zlem nebo před zlem přímo fysicky proveditelným. Dále mluví většina náboženských kultur o zákoně odrazu, a pokud mají hlubší vědění, které bývá vyhraženo jen některým jedincům (tzv. hermetickou nauku), nikdy tam nechybí širší učení o odraženém činu nebo myšlence. Co to znamená a jak toto naprosto zákonité životní dění máme chápat?
Abychom správně pochopili, musíme si nejprve připomenout některá nám již známá fakta, o kterých jsem již dříve mluvil. Připomínám je tedy jen stručně.
1) Celková osudovost, které říkám Tvůrčí dílo, je složité dění položené do časové a prostorové dimenze. Sestává z jednotlivých osudů. Existuje bezčasově, ale my ho v čase procházíme a chápeme. Každý jednotlivý osud je hotový děj, do kterého se jedinec zrodí a svým postupným, časovým vnímáním ho prochází. Osud (osudový děj) má své další rozměry. Každá událost má svoji kvalitativní šíři. To znamená, že událost je ve svém objemu nejlepší i nejhorší a s touto kvalitou stojí různě k naší osudové ose. Když procházíme (prožíváme) svůj daný osud, pak svými činy, myšlenkami nebo svým celkovým životním postojem zvyšujeme nebo snižujeme osudovou osu a dané události prožíváme hůře nebo lépe.
Tak jako ovlivňujeme své osudové události sami, svojí vůlí a rozhodováním, tak mohou být ovlivněny též činěním jiného člověka nebo lidí – různých vlivů apod. Dobrý nebo zlý člověk působí na nás dle své síly myšlenkou, a tak působí na náš základní osudový děj nátlakem.
2) Dále si musíme připomenout, že nejsou všichni lidé stejně vývojově vyspělí a vyzrálí. V mnoha lidských životech, které každý člověk absolvuje postupným převtělováním ze života do života (reinkarnací – umíráním a znovuzrozováním do dalších nových životů), postupuje od prvotních lidských zrodů k dalším, stále vyšším. Každý jsme tedy na jiném lidském vývojovém stupni. Někdo ještě na prvopočátečním, jiný na vyšším až vysokém. Naše základní vývojová kvalita je ještě navíc ovlivňována činy z našich předchozích životů, návyky a pouty s jinými zrozenci. Je zatížena nebo zlepšena vypěstovanými vlastnostmi. Pestrost je zde velká. Více vyspělý člověk, který je zároveň více duchovně laděný k ideální rovnováze, který je více poznalý životní pravdy, a toto poznání je u něho hluboké a pevné, ten také stojí pevněji ve svém daném osudu. To znamená, že jeho vlastní vnitřní vlivy ani cizí vlivy z okolí nepohnou tolik nebo nepohnou vůbec s jeho osudovou osou. Nesníží ji tak, aby se mu osudové dění projevovalo v horší kvalitě.
Tato jeho pevnost je již jedním z faktorů nebo prvků, ze kterých sestává jeho tzv. duchovní ochrana.
3) Připomeňme si, co bylo řečeno o plasmatickém obalu (auře), těle každého jednotlivce:
Kolem každého člověka, jiného tvora nebo rostliny je plasmatický obal, který se mezi jednotlivými lidmi různí v kvalitě, v síle a hustotě. Jeho kvalita je vyjádřením vlastností člověka. Kvalita se manifestuje barevným uspořádáním. Ovlivňuje ji vnitřní složení a životní postoj člověka, který byl vypěstován jeho minulými životy, a dále jeho nynější současné myšlení a životní postoj. Je to tedy výraz podvědomí i současného vědomí s celým komplexem lidských vlastností.
Sílu plasmatického obalu určuje životní dynamika vnitřní i vnější bytosti. Síla se projevuje v šíři plasmatického obalu.
Hustotu určuje souhrn základních faktorů, kterými jsou mimo vnitřní kvalitu a sílu jedince hlavně součet jeho osudové důležitosti a síla používaná k jeho osudovému úkolu. Jak tomu rozumět?
Tak jako jsou v těle některé buňky velmi důležité a jiné méně, buňky, které mají značné životní úkoly, a jiné jsou jen podpůrné, tak je to i v dění Tvůrčího díla. Jsou osudy a zrody lidí, které jsou pro Tvůrčí dílo velmi důležité svým osudovým posláním, které třeba udržují nebo vytvářejí charakteristiku osudových dob, vytvářejí osy kultur, nebo jsou osudově určení k vyšší duchovní práci – zkrátka kteří jsou nějak důležitější pro celek. Na rozdíl od žitých osudovostí, které jsou pro žijícího člověka více osobní, jako např. vyrovnávání dluhů a pout mezi jednotlivci z minulých životů a tak podobně. Dále, a to je hlavní, na hustotě plasmatického obalu se podílí vývojová vyspělost v lidském druhu, to znamená počet a kvalita dřívějších prožitých lidských životů.
4) Dále si musíme připomenout, co již víme o energetické vlastnosti člověka. Vitální síla se dělí na dva proudy a naplňuje dvě hlavní bytostné oblasti: psychickou, kde se projevuje jako dynamika myšlení, a hmotnou, kde vytváří vitální dynamiku těla, jeho pochodů a procesů.
V psychické oblasti může být síla v rovnováze s vitalitou centrální nervové soustavy, což je ideální. Pak se myšlení ubírá správným směrem, není rušeno tělesnými vlivy, je vyrovnaně kritické a dle své vývojové vyspělosti člověka je více-méně v rovnováze. Tu tvoří poměr víry a vědy, citu a rozumu, intuice a faktu.
Pokud přesáhne vitalita CNS nad vitalitou ducha (psychické – mentální složky), je porušena rovnováha a myšlení je nedokonalé, zavádějící. Převažuje-li vitalita ducha nad vitalitou CNS, pak je myšlení nekriticky fanatické nebo se projevuje patologická hyperagilita. Běžně se psychická vitalita zesiluje např. při hněvu, tělesná zesiluje např. při pohlavním vzrušení. To je v běžném životě. Mimo to víme, že sdružená zesílená a vyrovnaná vitalita se projevuje při žehnání kněží, ovšem těch, kteří jsou poznalí a na vysoké vývojové a duchovní úrovni, a u silných a vyspělých léčitelů, kteří vyzařují sdružené vitální síly v různém žádoucím poměru na jednotlivce nebo na celý dav najednou, což je také určitým druhem žehnání.
Bylo nutné si toto vše připomenout, abychom porozuměli tomu, co jistě již dávno staří mudrci znali jako víceméně silnou duchovní ochranu jednotlivce před myšlenkovým nebo fysickým vyslaným zlem od jiného jedince. A nyní si tyto poznatky shrneme:
Myšlenka je síla. Každý, kdo myslí, vysílá kolem sebe vliv, který byl vytvořen kvalitou a silou jeho myšlení. Vliv může být silný nebo slabý, dobrý nebo špatný. Záleží na síle a kvalitě vysílajícího. Síla myšlenky je dynamisována, jestliže vysílající myslí v silném pohnutí mysli – jestliže má zlost, vztek – nebo jestliže silně myslí na pomstu, jestliže v silném pohnutí mysli proklíná druhého atp. To jsou myšlenky záporné, nežádoucí destruktivní. Právě tak je možno myslet a vysílat vliv v opačném smyslu, to je v žádoucím, kladném, konstruktivním.
Je možno myslet s láskou a pochopením a dynamisovat kladné myšlenky ušlechtilým citem a chtěním. Zůstaneme ale u záporné myšlenky, která je dynamisována, vyslána a která má škodit. Toto, co bylo řečeno, platí pro přímé, okamžité působení, i když se třeba výsledek na příjemci ihned neprojeví.
V jiném případě je nežádoucí vliv škodící osoby vytvářen pomalu, ale ve výsledku činu je zhuštěn. To je tehdy, jestliže zlá osoba vytváří pomalu nějaký nežádoucí děj. Intrikuje, pomlouvá, připravuje druhému zhoršení jeho situace, rozvíjí špatný děj k poškození atp. Zde se hromadí zlý vliv k pozdějšímu účinku a působí svým tlakem na osudovou osu oběti, kterou snižuje ke zhoršení osudových událostí.
V každém případě je vysílána záporná kvalita, víceméně dynamisovaná vysílajícím. Je to vlastně faktická dynamisovaná jednotka, je to vyslaný psychický náboj.
Nyní si všimneme toho, na koho má takový náboj dopadnout.
Každý člověk má svůj osud, složený z osudových událostí. Dle své vývojové vyspělosti stojí ve svém osudovém dění více nebo méně pevně, to znamená, že je potřeba větší nebo menší síla, aby mu byla osudová osa stlačena do průměru zhoršení osudových událostí. V té jeho pevnosti je odolnost proti vyslanému zlému vlivu a ona se stává prvým obranným faktorem.
Jsme lidé různí, s různým osudovým určením a posláním. V Tvůrčím díle jsou osudy více-méně důležité, které jsou buď jeho silným organickým faktorem, a pak jsou pro něho jako pro celek důležité, nebo jsou běžnou školou nebo odčiněním a jejich důležitost je pouze osobní, čili jsou slabší. Ve stupni osudové důležitosti a poslání jedince je jeho další obranný faktor.
Naše planeta má vzdušný obal, který filtruje paprsky z kosmu. Propouští žádoucí a odráží nežádoucí. Kdyby ho neměla, nebo kdyby byl oslaben, přicházely by paprsky, které by zničily vše živé, a život na planetě by začínal znovu, v jiné formě, která by potom ladila s těmi paprsky, které jsou pro náš nynější život zhoubné.
Podobně je to s člověkem. Máme svůj plasmatický obal, který je tvořen naší vnitřní souhrnnou kvalitou. Může být silný nebo slabý, kvalitní nebo nekvalitní, hustý nebo řídký. Jeho celková kvalita určuje, jaké síly propustí a jaké odrazí. Plasmatický obal je tvořen na podkladě vlastností člověka. Člověk špatný a zlý má tyto své prvky ve svém obalu. Ty pak ladí se špatnými vlivy a propouští je.
Člověk dobrý, nesobecký, kladný má ve svém obalu dobré prvky, které propouštějí dobré vlivy a odrážejí zlé. Kvalita plasmatického obalu se stává dalším obranným faktorem.
Do lidského rodu (do zoologického vývojového druhu Homo) se zrozuje člověk mnohokrát. Po prožitém životě umírá a po čase se zrozuje do nového života, do nové osudovosti, kterou bude žít. Pak umírá, zrozuje se a umírá a tak dále, mnoho a mnohokrát po sobě, pokud se zrozeními v lidském rodu nepropracuje jeho vnitřní bytost natolik, aby se mohl rodit do vývojově vyššího, tvora než je člověk.
Některý člověk žije svůj prvotní lidský život, jiný jich prožil již mnoho a každý je tedy již na jiném vývojovém stupni. Tato vývojová vyspělost spolu s vypěstovanou kvalitou účastní se na hustotě plasmatického obalu, a to je další obranný faktor.
Další ochranný prvek je síla samého člověka. Jestliže je jeho vitální síla vyvážena mezi tělem a psychickou složkou a je jeho aktivní snahou dynamizována tím, že ji správně v těle převádí, je jeho vyzařování silnější, plasmatický obal je širší a tím spíše schopný odrážet nežádoucí a špatné vlivy.
Toto je zhruba popsaná ochrana, která působí u člověka automaticky. Vyplývá z toho, že u toho, kdo je opravdově a vnitřně ve svých základech dobrý, tedy nejenom ukázněný, tak aby nečinil nic zlého, ale u toho, kdo je duchovně vyvážený nebo vývojově vyspělý, zesiluje se jeho ochrana proti vysílanému nebo vytvářenému zlu.
Další a nejsilnější obranný faktor, který se uplatňuje u lidí duchovně poznalých a vyspělých, je jejich vnitřní a opravdový životní postoj, pramenící z hlubokého poznání životních pravd, případně ve vyšší formě z hlubokého poznání smyslu života. Jenom opravdové a hluboké poznání umožňuje člověku, aby nevzplanul hněvem proti silnému nepříteli, ale naopak, aby ho omlouval a myslel na něho v dobrém.
Zde není myšlena pouhá ukázněnost, ale jen vnitřní opravdovost. Myšlenka dobra se staví proti zlu a odráží ho. O způsobu tohoto odrazu víme, ale nemyslíme na něho a nepřejeme jeho účinek ani tomu největšímu nepříteli. To mějte na paměti. Kdybyste ho nepříteli přáli, měli byste zápornou touhu, otevírali byste se tak jeho zlému působení a tím rušili svoji ochrannou hradbu. Tím byste napomáhali zlu.
Člověk vytvoří proti druhému zlo. Ať již myšlenkou, zlým přáním nebo vytvořeným činem. Jako vytvořený čin je myšleno: poškození fyzické, na majetku, útok na čest člověka, pomluvy, ztížení životní situace, maření životního úkolu, intriky apod. Zlo bylo vytvořeno a podle neměnného životního zákona musí být stráveno. Musí se na člověku ze své síly vybít.
Jestliže dopadne na toho, na koho bylo vysláno, pak zlý člověk splnil s úspěchem svůj čin. Napadený je poškozen a trpí. Ten, kdo zlo myšlenkou vyslal nebo vykonal, bude dle zákona odrazu trestán v příštím životě. V tomto životě si pouze zlým myšlením, které předchází čin, snižuje svoji osudovou osu a bude svoje osudové události prožívat hůře. To si ale v běhu života neuvědomuje, takže se proti němu zdánlivě nestane nic.
Jinak to ale vypadá, když se zlo od objektu odrazí. V tom případě postihuje zpětně toho, kdo ho vyslal. Nepostihuje ho v té formě, jak bylo vysílajícím vytvořeno, ale jen svojí jakostí a dynamikou. Čili projeví se v jiné podobě a sice takové, jaká je v jeho osudu k disposici. Např. jestliže vysílající má v osudu lehkou zdravotní indisposici, projeví se dle své kvality a síly v horší nebo těžkou chorobu nebo v bolestivý případ. Jestliže má v osudu nepříjemnost v zaměstnání, může se projevit jako existenční sestup nebo ztráta zaměstnání apod.
Kdo vytvořil zlo, které se na něho odrazilo zpět, ten trpí dvakrát, přímo a jednou nepřímo. Poprvé tím, že své zlo sám stráví, podruhé, že si zhorší svůj příští osud, a potřetí, že si zhorší svůj nynější osud.
Namítnete, že jsou lidé vyloženě zlí a daří se jim stále dobře. To je klamné zdání. Tito lidé si v minulém životě připravili vstup do velmi dobrého osudu, kde všechny události jsou velmi dobré, takže jejich poměrné zhoršení v tomto životě mnoho nepociťují. Jejich nynější zlé jednání vytváří ošklivé příští životy, protože je-li zlo příliš nahromaděné, nevybije se v jednom životě.
Zde je ještě jedna zajímavost. Tito lidé jsou v podstatě zlí. Jak je možné, že se jejich zlo neprojevilo již v minulém životě, ale že naopak tam byli dobří. Jinak by si přece nemohli vytvořit dobrý nynější život?
Bývají to lidé prvotních lidských zrodů. Jestliže se zrodí do prostředí, kde jsou vedeni v náboženském myšlení třeba jen nějaké naivní sekty, která propaguje morální pravidla, pak se tito lidé ukázní. Nedělají to a to, protože se to dělat nemá, a dělají to a to, protože se to dělat má. Obyčejně jsou vedeni jen slepou vírou, ve které setrvávají, protože nemají ještě dosti své vlastní kritičnosti. Vnitřně se nemění, protože na to nemají vývojový předpoklad. Pouze se ukázní. To je jen povrchové. Svojí kázní netvoří zlo, a tak si vytvoří dobrý příští osud. Do něho ale přijdou jako slabí, nezměnění. Povrchová ukázněnost se do příštího osudu nepřenáší. Proto se v tomto životě nasměrovali jinak, směrem ke zlu a dále se budou měnit jen pasivně pod vlivem zákona odrazu.
Kdo proti vám vytvoří zlo – kdo vám ublíží ze zlé vůle, toho litujte. Snažte se nemyslet na něho ve zlém, abyste sami ani myšlenkou nevytvářeli zlo. Nenechte se vyprovokovat třeba jen k myšlence na odvetu. Snad po těchto slovech lépe pochopíte obrazné biblické rčení: Kdo do tebe kamenem, ty do něho chlebem.
Je možné, že takový váš postoj budou někteří lidé považovat za slabost, a nikdy by nepochopili, že právě v něm je úžasná síla a že ho dokáže uplatnit jen vyspělý a silný člověk. V takovém případě je pravděpodobné, že by zlí byli vyprovokováni k dalšímu zlu. Pak od nich odejděte a zapomeňte na ně. Kdyby to nebylo možné a oni by znovu útočili, zastrašujte. Použijte výhrůžky, kterou nemíníte plnit. Vezměte si příklad z přírody. Gazela je mírumilovný vegetarián, a přece má rohy. Ne k útoku, ale k zastrašení a obraně. Kdyby ani to nestačilo, máte právo se bránit, ale nikdy ne útočit. V sebeobraně můžete zlého člověka citelně napadnout, jestliže nevidíte jiné vyhnutí. Někdy tím zarazíte větší zlo, které by on udělal.
Je nutné ještě stručné upozornění léčitelům:
Léčitel biotronik (duchovní léčitel, magnetizér) je člověk, který léčí silově. Čím je dokonalejší, tím více síly vyzařuje a tím je síla důraznější a kvalitnější. Mnohý nepředává pouze přímým stykem a dotykem rukou, ale vysílá je také na dálku. K tomu zapojuje své chtění a dobrou vůli pomoci.
Pokud je léčitel dobrý, a je proto kladnou složkou Tvůrčího díla, potud jsou jeho síly dobré a dělají dobro. Dobrý a vyspělý léčitel je velmi silný vysílač. Vždyť měnit tělesný stav třeba na stovky kilometrů nebo posilovat a léčit celou velkou skupinu lidí najednou není maličkost.
Jeho léčivé síly jsou uzpůsobeny k tomu, aby pronikaly plasmatickým obalem a jsou více-méně silně tvůrčí. Jsou kladné, když je kladný postoj léčitele, ale mohou být i záporné a velmi škodlivé, kdyby léčitel myslel na druhého člověka ve zlém. To se nikdy nesmí stát.
Vzhledem k vysoké aktivitě vysílané síly a pevnosti svého ochranného obalu má vyspělý léčitel silnou ochranu. Nebude-li zlé vysílat, nemusí se zlého obávat.
Proto u něho platí více než u jiného, co je zde psáno.