CESTA
2. fáze duchovní cesty je praktická
Bylo řečeno, že lidská bytost je útvar složený z mentálních vlastností, které odpovídají vlastnostem hmotným, a v konstrukci se duchovní složka s hmotnou ve vlastnostech kryjí. Vše je myšlenka (duch). Vzešli jsme z velké myšlenky, jsme myšlenkou a do myšlenky se vracíme. Na naší vývojové cestě se jedná o myšlenkovou (mentální) část.
Na té je pracováno. Forma a vlastnosti hmoty jdou za mentální částí a doplňují se do jejího celku. Jde nám tedy o vývoj duchovní bytosti. Ta je myšlenkovým útvarem. Je tedy samozřejmé, že se budeme zabývat především myšlenkovou (mentální) oblastí a myšlenkovými postupy.
Protože základ cesty je co nejhlubší pochopení a přenášení do hluboké bytosti (bytosti Tvůrčího díla) za účelem získání vlastní změny, jedná se především a jedině o:
1) správnou, 2) čistou, 3) silnou meditaci.
1) Správná meditace záleží na jejím plném pochopení. Meditací vcházíme do středu věcí. Meditaci počínáme tam, kde jsme ukončili rozumový postup, který nás vedl k rozumovému poznání daného problému. Rozumem problém poznáváme, meditací se s ním ztotožňujeme. V meditaci uplatňujeme více složku intuitivní a přivádíme ji tak do rovnováhy s rozumovou složkou. Docilujeme tak hluboké a rovnovážné poznání a jedině z toho se pak může měnit náš postoj, názor a dokonalost bytosti v jejím vyladění na věčnou Podstatu.
2) Čistotou meditace rozumím oproštění se od všeho hmotného, co by meditační postup rušilo. Pro meditační úkon vyhledáváme tiché a klidné prostředí bez rušivých vlivů. Na příklad v zemích, kde jsou ideální podmínky pro meditaci, zlepšuje si je ještě adept postupně dle možnosti takto:
Vyhledává klidné místo, nejraději shromaždiště, které je již určené pro meditační úkony, kde se nikdy nic jiného neděje a nikdy na nic jiného nemyslí. Buď ve společnosti stejně myslících, ale nejraději sám usedá do klidné posice, aby nebyl rušen žádnými tělesnými pocity, zklidňuje se, přemýšlí a pak přechází do meditace.
Má-li lepší možnost, než je tato, odchází do přírody, kde je převážně pasivní rostlinný život, čisté vlivy rostlin, a kde v prostoru nevíří žádné cizí myšlenky a přání. Zde pak opět usedá do své meditační (navyklé) posice a medituje.
Má-li ještě lepší možnosti, odchází i od těchto čistých rostlinných vlivů a stoupá vysoko do hor, kde přestává i rostlinný život, a zde v řídkém vzduchu mezi kamením uskutečňuje svoje meditace za těch nejlepších podmínek, které jsou u nás k dosažení.
Ale nejenom vlivy místa a okolí, ale také sám člověk musí působit na čistotu meditace. Najdeme si pohodlnou posici, která nám vyhovuje. Tu už později neměníme, abychom si na ni zvykli a nedělala nám ani nejmenší potíž. Zklidňujeme se a promýšlíme svůj problém, na který chceme meditovat. Když ho pochopíme rozumem, přecházíme k meditaci.
Zapomínáme na své tělo, nebéřeme ho na vědomí. Tak zapomínáme i na sebe, jako bytost. Nejsem člověkem ani nikým jiným. Zůstává pouhý pojem bytí a vlastní existence bez jakékoliv formy. Pak ve své mysli přestaneme vnímat čas a daný, dříve již promyšlený problém postavíme před sebe, staneme se jím, prožíváme ho, ztotožňujeme se s ním. Tak se ho nejen zmocňujeme, ale přenášíme ho jako zesílený zážitek do své hluboké bytosti Tvůrčího díla.
3) Síla meditace záleží v tom, jak své já i svou snahu dokážeme potencovat. Naše snažení může mít větší nebo menší životnost. Ta je působena rozohněním se pro věc, nadšením, s jakým přistupujeme k meditaci. Naše vnitřní nadšení nesmí při meditaci chybět. Při počátečním rozumování je to síla, která dynamicky napíná a vibruje. V další fázi ji poutáme klidem a takto spoutanou ponecháváme. Je to život, který z časového postupu převádíme na věčný klid.
Postupem doby bylo na světě vypracováno mnoho různých cvičení, která mají pomoci člověku na jeho duchovní vývojové cestě. Protože jsou to pomocná cvičení, dotknu se jich jen velmi stručně. Bližší o nich v jiných přednáškách a praktikách. Jsou to cvičení:
1) K ovlivnění hmotné, tělesné složky člověka. Jejich vypracování bylo vedeno snahou, aby si člověk ovlivnil svoje tělo proto, aby mu na duchovní cestě nevadilo, nesráželo ho, ale naopak aby mu bylo nápomocno. Lidé, hlavně na východě, vypracovali celé složité systémy posic, které byly jistě myšleny jako pomocné pro cestu, ale časem a neporozuměním se staly samoúčelnými. Zvláštní skupinu tvoří dechová cvičení, která sledují získání a usměrnění tvůrčího životního rytmu, kromě nabírání sil dechem, ale to již patří do další skupiny.
2) Cvičení pro duši, – vitalitu –, životní sílu. Člověka vtěleného tvoří hmota i duch. Oba vzešli z jedné Podstaty dělením a oběma přímo z Podstaty proudí síla života, která je oživuje, a které říkáme duše. V této druhé skupině cvičení se jedná o nabírání a rozvádění životní síly v těle a o její převádění z hmotné podstaty na duchovní. Mimo jiné je to také již vzpomenuté dechové cvičení, kterým se mimo životní rytmus také sleduje nabírání duševní síly.
3) Další skupina cvičení je určena k posilování duchovních (mentálních, psychických) vlastností člověka. Sem patří cvičení ve čtyřech základních vlastnostech v duchovní oblasti. Je to návod již jistě dosti starý a v oblasti ducha jeden z nejlepších. Bohužel opět postupem dlouhé doby svého trvání byl nepochopením zkreslen. Toto cvičení se týká ducha, a proto v ní musí být ponecháno. Neuvědoměním si této skutečnosti bylo mylně vykládáno a poškozeno tím, že bylo zhmotňováno do myšlenkově hmotné formy. Ale o tom všem v jiných přednáškách.
Je dobře si uvědomit tuto pravdu:
Meditací se duchovní část lidské bytosti formuje,
duševním cvičením se duch a tělo oživují,
duchovním cvičením se duchovní část posiluje.
Je málo platné se o duchovní cestě dozvídat a mnoho toho vědět z duchovních věd. Je nutno aktivně vykročit. Nebo zůstat ve svém vývoji pasivním a nechat se učit zákonem odrazu. Máme svobodnou vůli, – můžeme si vybrat.
J. Z.