SYSTEM I.
RYTMUS VESMÍRU
Vše co jest, jest v určitém poměrném a k sobě souvztažném rytmu. Vše pulsuje v přesném rytmickém poměru. Čím se vesmírný rytmus projevuje v nižších oblastech tvoření, tím je rychlejší, ale zachovává si stále svůj dobový poměr.
V nekonečném vesmíru pulsují dvě doby. Vznik a zánik. Vesmírná hmota se rozežhavuje a rozptyluje. Planety zanikají. Zůstávají jen neviditelná magnetická centra jako síly, jako projev velké základní myšlenky věčného uspořádání. Vesmír žije jednu svoji éru, které můžeme třeba říci „doba vesmírného výdechu“. Po ní následuje stejně dlouhá „doba vesmírného vdechu“. Zde se žhavé plyny seskupují kolem magnetických center, chladnou, zkapalňují a pak tuhnou. Dle síly center seskupují se ve velké nebo malé planety a chladnou rychleji nebo pomaleji. Na planetách se objevuje forma života taková, jak ji známe z našich poměrů. Tato forma roste, aby jednou s celým vesmírem znovu zanikla a později v pravidelném rytmu se znovu obnovovala. Je to věčný rytmus vesmíru, vznik a zánik, jaký je analogicky ve všech oblastech Tvůrčího díla.
Tak jako ve vesmíru můžeme tento rytmus sledovat v nižší oblasti, třeba naší sluneční soustavy. Zde se projevuje střídáním dvou základních ročních dob, na každé oběžnici dle jejího oběhu kolem Slunce. Je to opět vdechnutí, doba probuzení a zrání, čili jaro a léto, a pak výdech, doba umírání, klidu – podzim a zima.
Na naší planetě pulsuje den a noc, opět vdech a výdech, probuzení a život, usínání a klid.
Dech
Člověk nemůže být živ bez vdechu a výdechu. Každý orgán v těle má svůj rytmus a pak i každá buňka. V rytmu je vše. V dlouhých érách pulsuje doba světla a doba temna, známe rození a umírání, jiné u lidí, rychlejší u nižších tvorů, a čím je tvor nižší, tím rychleji se rodí a umírá.
Člověk, který je rozčílený, dýchá rychleji. Zrychluje tak své životní pochody, vybíjí rychleji své síly a přichází do nesouladu s rytmem vesmíru. Kdo je v horečce, dýchá rychleji, a proto vyčerpává své životní síly. Tělo rychle slábne, případně umírá. Jindy je dech u nemocného nepravidelný. Znamená chaos v těle, patologický stav, nesoulad s vesmírem. Na rytmu dechu mnoho záleží. Použijeme tedy vědomého dýchání a vědomého rytmu.
Chceme-li vyjádřit rytmus svého těla, abychom tak mohli působit na svoji duchovní bytost, můžeme tak učinit různým rytmem svého dechu. To je jednou z podstatných složek dechových cvičení. Další smysl těchto cvičení je v tom, že žák ve svém nacvičeném klidném rytmu přijímá životní síly vesmíru. Potom je rozvádí po svém těle nebo je obrací vzhůru, připojuje ke své životní síle a vede je krajinou páteře vzhůru k mozku, převádí je na životní síly ducha a potencuje tak své schopnosti v těle i v duchu. Později nabírá tyto síly nejen dechem, ale i každým pórem svého těla. Vždy ale udržuje rytmus dechu a tak spojení a soulad s vesmírem. Rytmus nadýchávání a poměry mezi nadýchnutím, držením dechu a výdechem jsou dle potřeby různé. Musí si ale vždy zachovat vzájemný poměr a soulad mezi sebou.