CESTA
V bytostném vývoji dojde jednou člověk až tak daleko, kdy počíná chápat, že celé naše bytí i to, co kolem sebe vnímáme, je jen výsek něčeho většího, co našemu nedokonalému vnímání uniká. Pozorujeme-li zpětně, jak procházel život na naší planetě, můžeme sledovat, jak se vyvíjela mentální složka živočichů, od nejnižšího až po člověka.
Všimneme si, že pozorovací a rozumové schopnosti jsou u nás jen poměrně rozvinuty, sice více než u ostatních tvorů, ale přece jsou velmi nedokonalé. Jejich vývoj nedospěl ještě tak daleko, abychom poznali a ztotožnili se s celým faktem života. Svými nedokonalými smysly chápeme jen nepatrný díl podstaty života. Mnozí lidé – dle své vyspělosti – tuší a jiní si dokonce uvědomují, že je mnohem víc, než co můžeme pochopit, a že naše nedokonalost nám velmi mnoho zakrývá.
Ti potom začínají hledat a zajímat se o životní zákony, aby jejich poznáváním se přibližovali k životní pravdě. Poznávají účelnost vývoje a jeho zákonitosti. Ve snaze poznat sami sebe v lidské podstatě a poznat své místo v životní osudovosti, počínají hledat prameny k poznání, které nám zde zanechali ti, kteří znali a poznávali za hranicemi smyslového vnímání. Počínají se zajímat o duchovní vědy, aby někteří z nich později, z hlubokého poznání, pochopili potřebu vlastní změny, aby hlubším pochopením smyslu bytí zaujímali jiný, dokonalejší vnitřní postoj ke všemu, co jest. Této snaze potom říkám duchovní cesta – hluboké poznávání – nebo též kultura ducha.
Je zde otázka, zda se má, nebo nemá o toto poznání a o svoji změnu člověk zajímat. Vždyť vývoj v nižších živočišných formách jde také kupředu, i když zde nejsou a ani nemohou být tyto zájmy, protože intelekt nižších živočichů na ně nestačí. Nejprve si ujasněme, jak v Tvůrčím díle prochází vývoj bytosti.
Prvopočáteční bytost je jen primitivnější útvar, který vznikl prvním spojením ducha s hmotou a tím zahájil cestu bytostného vývoje. Rozvíjel se v říši rostlinné, žil pasivním životním projevem a postupoval pasivním vývojem. Po dlouhém převtělování v této oblasti přešla bytost do počátku nejprimitivnějšího živočišného života. Zde již měla vlastní pohyb, a tedy i vůli a rozhodování, i když z počátku v nejprimitivnější formě. V živočišném druhu procházela opět mnoha zrozeními a stoupala k vyšším a vyšším živočišným druhům, až došla k prvému lidskému životu. V lidském živočišném druhu se dále přerozuje mnohokrát, prošlými životy se zušlechťuje a tříbí, aby jednou mohla přejít do dalších živočišných forem, vývojově vyšších, než je člověk, protože vývoj se nezastavuje, ale pokračuje dále, i když si to mnozí lidé v neznalosti a v lidské domýšlivosti nechtějí uvědomit. Odchodem z rostlinné říše a nástupem do živočišné, počala bytost druhou fázi svého vývoje. Zde je aktivní projev, značený vlastním pohybem, vůlí a rozhodováním, ale ještě pasivní vývoj, protože se na něm bytost ještě nezúčastní cílenou vůlí po vlastní změně. Asi uprostřed lidských zrození je hranice třetí vývojové fáze, která začíná tehdy, když člověk počne zatím málo, ale postupem dalšího zrozování stále více rozhodovat o svém vývoji. Pak už je zde kromě aktivního životního projevu také aktivní vývoj. Z této fáze pak už obyčejně přechází jako vyšší bytost než lidská (bytost naší budoucí doby) do čtvrté a konečné, která je charakterisována aktivní pasivitou. O těchto problémech více v přednášce o vývoji.
Nyní nás zajímá člověk z druhé a později z počátku třetí vývojové fáze.
Pozorujeme-li vývoj živočišné bytosti až k průměrnému člověku, zjišťujeme, že ho provází mimo jiné také životní zákon, kterému říkáme zákon odrazu (Indové říkají karma), který se právě nejvíce účastní na pasivním vývoji. Cokoliv člověk učiní, totéž se na něho vrátí. Činy lidí jsou výsledkem jejich postoje a názorů, tedy vývojovým stádiem. Svými činy člověk demonstruje svoji vývojovou jakost. Každé vyjádření této jakosti, tedy čin, přenáší zákon odrazu do příštího zrození. Dle těchto činů (ale i jiných faktorů) zapadá člověk svým dalším zrozením do takového osudu, kde je možnost, aby ochutnal svoji nedokonalost na vlastní kůži a při neovlivnění známostí o minulé činnosti se tímto zásahem poučil a změnil. Tak jde člověk životem pasivně a vývoj za něho obstarává zákon odrazu.
Jednou ale ve vývoji přijde čas, kdy začne člověk přemýšlet o vyšších životních pravdách. Poznává zákonitosti života i vývoje, a pozná-li do větší hloubky a správně pochopí, béře pomalu svůj vývoj do vlastních rukou. Tím vstupuje do třetí vývojové fáze, kde je již aktivní vývoj. Zákon odrazu zůstává. Nemůže zaniknout, nemůže být zrušen. Pouze zůstává v nečinnosti tehdy, jedná-li člověk správně, ale chyby v pochopení nebo v činech stále opravuje. Při správném vývojovém postupu je dáván víc a více do nečinnosti.
Když dojde člověk tam, kde je již schopen si uvědomit vyšší filosofii, nedá mu, aby nehledal další poznání. Objevováním nových skutečností a uvědomováním si logických závěrů, o kterých dosud nepřemýšlel, rozevírá se mu obzor nových poznatků a touha, aby do nich vnikl. Je to přirozená vývojová síla, je to duše vývoje, která je tím silnější, čím dále člověk vniká. Ve snaze dozvídat se v tomto oboru více, shání informace, kde jen může. Je to počáteční stádium, kde se obyčejně projevuje mnoho nekritičnosti. Takoví lidé překotně shánějí dostupnou literaturu, navštěvují každou přednášku tohoto druhu, prochází učením různých spolků a sekt, často velmi nedokonalým a naivním. Vytvářejí si chaos, nevědí potom čemu věřit a z nouze se buď ustalují v naivním postoji, nebo se snaží vše poznat a ze všeho vybírat. Neuvědomují si ale svoje podvědomí, kde jim příjemný chaos bude později více nebo méně vadit. Bohužel většina lidí, kteří se zajímají o duchovní cestu, vůbec na ni nevstoupí. Stále shánějí informace, knihy a přednášky, studují různé duchovní nauky, stávají se příslušníky různých sekt nebo jsou z nich obhájci a ochránci nějakého určitého učení, které si mnohdy jen náhodně vybrali, ale aby počali s aktivní činností, to jim ani nenapadne. Ještě nikdy nikdo pouhým věděním nebo vírou v nauku nikam nedošel.
I v aktivních způsobech je mnoho směrů, mnohdy protichůdných, někdy nedomyšlených, které jsou pouhými fragmenty kdysi daného učení, jindy jsou to návody dobou a překlady poškozené, i zavádějící do nesprávného směru. Je zde velký chaos a lidé, kteří mají opravdovou touhu poznat hluboké životní pravdy a jejich poznáním nastoupit aktivní cestu vlastní změny, nevědí, čeho se opravdu zachytit. Pokusím se tedy jen stručně objasnit tento problém tak, jak mně bylo dáno ho poznat. Ať tedy nastoupí náš rozum, intuice, logika a kritika, kteří nám musí být průvodcem. Nemohu rozebírat a kritisovat dosavadní návody, které se tímto problémem zabývaly a dávaly různé návody a cvičení. Je jich příliš mnoho na světě a já je neznám. Raději si zapřemýšlíme o tom, jak to skutečně je na světě a co je žádáno na bytostech.
Zákon života je jasný, naprosto účelný a jednoduchý. Nejasnost a složitost není v něm, ale v lidech. Na světě jsou tisíce různých sekt a církví a každá se musí něčím od ostatních lišit, aby měla právo na svoji samostatnou existenci. Ti, kteří je zakládali, často velmi násilně a hrubě měnili původní učení, které dal ten, kdo ZNAL.
Představme si, že by v tomto náboženskofilosofickém chaosu stanul opět jakýsi zrozenec, který by měl schopnost znát zákon života a Podstaty. Kdyby mluvil o tom, jak to skutečně je, neshodovalo by se jeho učení se žádným, které zde je. Jak to na tomto světě bývá, vrhli by se na něho všichni ochránci dosavadních nauk i všichni naivně a slepě věřící. Není pro ně únosné, aby si opravovali to, čemu doposud věřili a co hlásali. Obyčejným příslušníkům církví není milé, aby měnili posici, na které doposud stáli a které věřili. Ve své ješitnosti si představují, že když právě oni doposud věřili tak a tak, pak že to přece musí být správné. Uvědomil jsem si tento stav a uvažoval jsem, co v takové situaci dělat? Pak jsem dostal do svého symbolického pochopení tento obraz:
Stál jsem ve velkém sále, asi jako Vladislavský sál na Pražském hradě. Kolem bylo mnoho lidí, o kterých jsem věděl, že neumí počítat. Proto se všichni zajímali o to, co je to vlastně počítání. Nato vystoupil nějaký člověk v rohu sálu, který jim říkal: Počítání je, když uvěříte, že 2 + 2 = 5 – a 5 + 5 = 11. To jsou celé počty, nic jiného neexistuje. Vytvořila se kolem skupina věřících. Ale v protějším rohu vystoupil jiný člověk, který říkal: To není pravda, počítání je, že 3 + 3 = 7 – a 4 + 4 = 9. Opět se i kolem něho vytvořila skupina věřících. Pak vystupovali další kazatelé, každý mluvil jinak a dělal si právo na pravost svého učení. Všichni říkali nepravdy, jen každý jinou.
Stál jsem v pozadí sálu a nemohl jsem pochopit naivitu a lehkověrnost posluchačů. Uvažoval jsem nyní, co budu dělat. Když těm lidem řeknu, jak to opravdu je, pozvednou se proti mně nejen kazatelé, ale i většina jejich posluchačů, kteří si v ješitnosti nebudou chtít přiznat svoji dosavadní lehkověrnost. Co tedy dělat? Pak mi bylo dáno do vědomí: Nevšímej si těch nauk, které zde jsou, ale uč tyto lidi zákonitostem počtů. Řekni jim o číselné řadě, jak se čísla skládají, sečítají, odečítají atd., a ať se oni sami naučí počítat. Pak si sami objeví chyby v dosavadním učení a rozeznají pravé od nepravého. Ptal jsem se: A poznají je všichni? Odp.: Ne, ale většina z nich, a sice ti, kteří již svým bytostným vývojem došli průměrné hranice. Ti ostatní budou zatím odkázáni na pouhou víru, která ale vlivem poznání těch vyšších bude správně směrována, takže i oni urychlí a ulehčí svůj vývoj a rychleji dojdou k synthese „vím a věřím“. Myslím, že výklad k tomuto obrazu nemusím již dávat.
Nyní nás zajímá způsob duchovního vývoje lidské bytosti. Vývoj bytosti šel v minulé době přirozeným a správným postupem. Zákon života je neměnný a přesný. Víme, že jsme bytostí, která procházela dlouhou řadou životů, od nejnižšího až do dnešního, lidského. Do svého vývojového stupně jsme se dostali pasivním vývojem. Všimněme si, jak tento dosavadní postup vypadal.
Na vývoji bytosti pracuje zákon odrazu. Ten vlastně celý vývoj tvoří. Je hybnou silou, která nese vše dopředu. Vyznačuje se tím, že veškeré dění bytosti odráží do příštích životů.
Naše bytost byla tvořena jako souhra mentálních vlastností a zkušeností s pojmem vlastního bytí, s uvědomělým „jsem“. Všechny bytosti, od nejnižší až po nejvyšší, mají jako základ vědomí svého jsoucna, pociťují se jako samostatná existence, a kolem tohoto „já“ se postupem vývoje seskupují vlastnosti. Nejprimitivnější bytost, které můžeme říkat třeba „virus“, má už pojem bytí. Postupuje do dalších životů a přibírá další vlastnosti. Čím je pak jejich počet větší, tím je vyšší i bytost. Podle počtu svých vlastností, tedy podle své složitosti, vtěluje se pak do složitějších těl, které svojí složitostí musí odpovídat složitosti bytosti. Duchovní vlastnosti (mentální-psychické) a vlastnosti hmoty jsou každá jen jedinou vlastností, která má dva póly. Jeden je povahy duchovní a druhý hmotné. Ve spojení vytvářejí vtělenou bytost.
Každá bytost, která se vtěluje do dalšího, nového vývojového druhu, odpovídá tomuto druhu (tj. formě těla) svými mentálními vlastnostmi. Žije potom v tom určitém druhu (např. jako moucha nebo jako myš, jako kočka, jako pes apod.) tak dlouho, dokud své vlastnosti nezušlechtí a neurovná. Potom se teprve přidává do počtu další nová vlastnost a bytost se zrozuje jako další vyspělejší vývojový druh.
Jednou, když má bytost dostatečný počet určitých vlastností, zrozuje se do prvého primitivního lidského života a žije dál svůj vývojový postup pasivním životem, působením zákona odrazu. Jak své vlastnosti životem propracovává, takové je má a dle nich myslí a tvoří své činy. Jaké činy vytvoří a také z jakých myšlenkových postupů je formuje, jak se k nim staví, tak je přebírá zákon odrazu (karma) a přenáší je do příštího osudu, tj. do příštího života bytosti. Pak je člověk dostává jako osudové zážitky a bezprostředně, aniž by znal jejich původ z minula, je prožívá. Touto bezprostředností se stávají více osobními, než kdybychom věděli, že přicházejí jenom proto, abychom je zkonzumovali. Tím také působí silněji na náš cit a silným citovým prožíváním dostávají se z vědomí do podvědomí čili ze specifické bytosti k bytosti Tvůrčího díla. Pak na vlastní kůži ochutnáváme naši dříve vyjádřenou nedokonalost. Hlubokým prožitkem ji poznáváme a tím se v nás vytváří žádaná změna. Tak se člověk svým činem sám bičuje, aby se změnil.
Tak, jak postupuje zákon odrazu, musíme postupovat i my, jenom s tím rozdílem, že nebudeme pasivně čekat na vývoj, ale vezmeme ho do svých rukou.
Uvědomujeme si, že jsme myšlenkový útvar, který má momentálně tělo a žije tento osud. Myšlenkový útvar může být živen a měněn zase jen myšlenkovou podstatou, (mentální psychickou). Karma nás mění mentálním zážitkem. Musí tedy být naše snažení též v mentální oblasti a musí být tak citově prožito, aby se dostalo k našemu podvědomí, protože teprve tam se vytváří žádaná změna. Ale se svým podvědomím musíme počítat i jinak. Není tajemstvím, a bylo to již řečeno, že současné nauky jsou více nebo méně poškozené. Ten, kdo by dlouho zůstával u slabého nebo naivního učení a přimkl by se k němu plnou svojí osobností, prožíval ho a stával se jeho stoupencem, ten by přenášel chaos do svého podvědomí a tím by si škodil. Tento chaos mu pak brání při hledání pravdy tím, že z podvědomí zasahuje dříve přijatým špatným postojem do vědomí a nedovoluje jasně uvažovat o dalších nových problémech a názor na ně se zkresluje. Je velkou chybou na cestě to, co prý někdo z biblických osobností řekl: „Vše poznejte a dobrého se držte.“ Nesdílím tento názor, protože obyčejně vede k nekritickému braní všeho, zvláště u lidí na nižším vývojovém stupni. Řekl bych naopak: Pečlivě a kriticky vybírejte, z čeho se chcete poučit, nezatěžujte své podvědomí balastem a naivitou, aby zpětným pochodem nebylo rušeno Vaše vědomí. Vybírejte jen dobré a silné směry, které nežádají slepou víru, ale zákonitosti dokazují a vysvětlují, jejich snahou je, aby rozum a intuice byly u člověka v rovnováze.
Všimněme si těch nauk, které jsou zde k dispozici. Zřídka kdy, snad za tisíc let nebo i déle, se rodí ten, kdo zná pravdu a životní zákonitosti. Ten pak, bez ohledu na dosud daná učení, mluví tak, jak poznává. Někteří z posluchačů pak z tohoto poučování dělají nauku. Ta se postupem času překládá do jiných jazyků, učitelé a mistři ji vykládají po svém způsobu. Na základní nauce pracuje lidské chtění a smlouvání. Je měněna též ze spekulativních důvodů, proto, aby na jejím podkladě mohly vzniknout nové sekty. Původní nauka se stále více zatěžuje lidskými nedostatky a mění se. Doba postupuje, učitelé a mistři ji roznášejí a noví kopírují od dřívějších se všemi chybami a nedostatky. A přece, pravda je jenom jedna. Jak je potom v takovém chaosu ubohá slepá víra, která je hlavním pilířem většiny dnes dosažitelných nauk.
Bylo již řečeno, že je ve vývoji nutná změna v oblasti mentální. To je pravdivé poznávání životní a podstatné zákonitosti – a že toto poznání je potom nutno aplikovat na sobě, konfrontovat se svojí osobností a měnit svá dosavadní stanoviska. To je nutné ne povrchovým věděním, ale hlubokým prožitkem.
Aktivní cestu je možno rozdělit do dvou fází: