OTÁZKY I
ÚVAHA O BYTÍ
Jsem člověk. Narodil jsem se a tím jsem přijal lidské tělo a lidský osud. Vím, že jednou toto tělo odložím, a jak lidé říkají, zemřu. Nikdy to jinak nebylo a nebude. Vše, co vzniklo, musí zaniknout. To je příkaz zákona dvojnosti, který je základním principem tohoto projeveného života. Při svém zrodu jsem přijal osud. To je děj, ve kterém se budu v životě pohybovat, který se bude jako můj vlastní román odvíjet od vteřiny ke vteřině, který budu plně prožívat a budu o něm říkat: takový je můj život.
Tento děj je pevný, neměnný. Ale já ho budu žít ne otrocky a neměně, ale budu ho žít podle své vlastní kvality a vůle. Budu zachovávat jeho děj. Jinak to nejde. Ale budu ho ovlivňovat, budu prožívat jeho děj. Jinak to nejde. Ale budu ho ovlivňovat, budu prožívat každou jeho událost individuelně a budu ji svým rozhodováním ovlivňovat k lepšímu nebo horšímu. Budu v jeho událostech kormidlovat tak, jako plavec kormidluje v řece od jejích pramenů až k jejímu ústí. Nemůže se s lodí vzdálit od řeky, protože je na ni poután, ale může rozhodovat, zda popluje středem nebo při jejích březích. Může plout třeba od jednoho břehu k druhému, ale nemůže opustit její koryto.
Pevný osud každého z nás, to je součást Tvůrčího díla. Je to jedna buňka jeho masivního těla. Je to tedy jeho podstata nebo také můžeme říci, že je to podstata a vůle Boží. V této Boží vůli a podstatě se jako druhý životní pól projevuje naše osobní podstata (čili bytost) s naší osobní vůlí.
Jací jsme, jak jsme vývojově složeni ve své mentální složce, jaký máme životní názor a postoj k životu, tak se v osudu projevujeme a rozhodujeme. Dle našeho životního projevu a z toho vyplývajících činů připravujeme si další život, další osudový děj v našem příštím vtělení.
Prožili jsme bezpočet životů, než jsme došli do tohoto přítomného lidského. Všichni jsme začínali v nejprimitivnějším vtělení, snad nějakého viru, procházeli jsme životy rostlinnými, potom živočišnými, od nejnižších živočichů k vyšším a vyšším a nyní jsme v řadě lidských životů. Kdo ví, kolikátý lidský život žijeme a kolik jich ještě budeme muset žít, než budeme schopni se přerodit do vyšších životů, než jsou lidské.
Ano, do vyšších, než jsou lidské, protože vývoj se nezastavuje. Tak jako šel v minulosti, půjde i v budoucnosti. To jenom my právě žijeme v době, kdy na naší planetě je lidský život jako momentálně vývojově nejvyšší.
Toto vše již znám. Ve svých úvahách jsem si již dříve ujasnil vývojovou cestu všeho živého. Dopomohlo mně k tomu poznání, analogie dějů a životních situací, poznávání nezvratných životních zákonitostí a hlavně vážné a cílené zamyšlení se nad celým bytím.
Já, člověk, jsem prvním ve vývojové řadě živočichů, který již takto myslit může. Já, každý člověk.
Mám tuto svoji rodovou, tedy lidskou vlastnost a používám ji podle své vývojové lidské vyspělosti. Pokud jsem v dlouhé řadě lidských zrodů ještě na jejím začátku, dotýkám se těchto problémů jen nesměle a okrajově. Čím dále postupuji, čím více lidských zrození mám za sebou, tím přemýšlím o větších hloubkách tajemství života a lépe je chápu.
Stojím ve světě mezi lidmi a jednou nutně přede mnou vyvstává otázka, proč zde stojím. Jaký smysl má můj život a jaký smysl má to celé velké žití všeho, co nazýváme životem, vesmírem, Tvůrčím dílem.
Není přece možné, abych se já zrodil jenom proto, abych se naučil vydělávat peníze a snažil se dle svého názoru co nejpřijatelněji pro sebe protlouci svůj život až do smrti. Proto jsem se rodit nemusel. To jistě není smyslem života.
Znovu se svojí myslí nořím do filosofických hloubek bytí. Přemýšlím o životním tepu (dechu) celého vesmíru. Stojím na naší planetě a nade mnou na noční obloze jsou jiné planety, nespočet světů na hvězdné obloze. Je to jen nepatrná část vesmíru, kterou mohu vědomě pojmout pomocí svého nedokonalého zrakového smyslu. Můj odhad se podvědomě nese dál.
Nyní si uvědomuji, že tento vesmír, právě tak jak každý celek, žije svým rytmickým životem. V přesném rytmickém zákonu, jehož analogii nacházím nejen u sebe, ale všude, kde mluvím o životě. Jeho dech (životní rytmus) je přesně stejný jako dech všeho.
Jednou přijde doba, kdy na jednotný životní povel se vesmír rozežhaví. V další době (dle našeho pojmu času velmi, velmi dlouhé, se vesmírná hmota (planety) odstředivě rozejde. Takovou silou, jakou známe z našeho malého modelu, záporného pólu magnetu. Pak z veškeré hmoty bude jen žhavá mlhovina, ve které tam, kde by měly býti planety, budou jen plané zbytky silových center. V další době bude vzbuzena dostředivá síla. Aktivovaná silová centra stáhnou k sobě žhavou mlhovinu a zhustí ji do žhavé tekoucí hmoty. V další, čtvrté rytmické době projde vesmírem impuls chladnutí. Planety, dle svého charakteru, počnou více – méně, rychleji nebo pomaleji chladnout. Postupně se vytvoří souše a moře tak, jak je známe, protože v současnosti žijeme právě v době vesmírného chladnutí.
Pak se bude vyvíjet život takový, jaký právě nyní prožíváme. Život v takové formě, jaká je závislá na těchto životních podmínkách. Chladnutí bude pokračovat. Způsob života se bude měnit. Jednou znovu přijde doba rozežhavení vesmíru, pak rozptyl hmoty, který bude vystřídán dostředivým shlukováním a pak zase chladnutím. Tento rytmus jde stále pravidelně celým vesmírem.
Tvůrčí dílo v jakékoliv z těchto forem je složeno ze tří základních částí, které jsou v Podstatě stejné, jenom v tvůrčím projevu mají svůj osobitý charakter. Jsou to: hmota, duch, životní energie čili život.
V nekonečném tepu vesmíru, tak jak byl právě popsán, se sice všechny tyto složky stále mění, ale ve své podstatě zůstávají. Právě tuto jejich neustálou proměnu si musíme dobře uvědomit, chceme-li uvažovat o bytí v Tvůrčím díle.
Tak jako hmota a energie jsou ve své podstatě nezničitelné, tak je nezničitelný i duch čili psychická (mentální) složka bytí. Tak jako ony i on mění jen svoji formu a tato změna je součástí jeho života, vlastně je jeho životem.
Uvědomění si všech forem svého bytí je uvědomění si sám sebe. Je pochopením smyslu i cíle, je uvědoměním si svého „Já“ v jeho plném rozsahu.
Stojím před tímto životním faktem, já, člověk. A kdo jsem opravdu, když moje úžasně omezené vědomí je schopno chápat samo sebe v tak nepatrně omezené formě, která se uskutečňuje pouze v mizivém zlomku vesmírného času? Jsem opravdu taková nicka, o které je zbytečné uvažovat?
Ne, nejsem. Rozhodně nejsem. Tak jako žádná buňka v těle není zbytečná a bez buněk by nebylo těla. Ve svém běžném životě také o sobě neuvažuji jako o shluku buněk, ale moje vnímání a podvědomí se týká tělesného celku. Říkám: já jsem, já žiji, já konám. Vnímám běžně právě tuto vmezeřenou jednotku. Mé vědomí se ustálilo na tomto stupni a já jsem ho učinil osou pochopení života. Myslím-li o sobě, nevnímám se jako shluk tělesných buněk, plus jednotlivé psychické a energetické vlastnosti, ale vycházím z hotové jednotky, kterou jsem v všeobecném spektru bytí umístil do úrovně člověka.
Celková forma mého bytí nemůže tedy být pouze lidská nebo snad pouze živočišná, nemůže ani být separovanou jednotkou oddělenou od celku omezeným vnímáním jen své specifické osobnosti. Je daleko širší, daleko, daleko širší.
Stojím na planetě a vím, že zde stojím já, ten, který jsem. Okolo sebe vidím jiná „jsem“, jiné osoby, bytosti, živočichy, rostliny, kolem planety jiné hvězdy, světy, vesmír. Vidím a vnímám mnohost všeho, mnohost, která vzešla z jednoty a do jednoty se v časové míře vrací. Ve své mysli rozšiřuji tuto časovou míru a už nemyslím o ostatních tvorech jako o oddělených jednotkách, tak jako jsem prve myslel o svém těle jako o buňkách. Vědomí mého „Jsem“ se rozšiřuje. Jsem každý člověk, každý živočich, každá rostlina. Jsem vždy a všude. Jsem vše, co jest. Osud každého jiného je můj osud. Je to jen jeden z nezměrného množství stavebních kamínků, ze kterých je můj osud postaven tak jako mé tělo z buněk.
Pozoruji osudy druhých lidí, živočichů, rostlin, kolem sebe. Jsou pestré. Některé těžké a bolestivé, jiné lehké a snadné. Jsou to buňky mého celkového osudu, a proto mně není jedno, že je v nich nerovnováha a utrpení. Nemuselo by to být, kdyby majitelé těchto osudů se pokusili přemýšlet tak jako nyní já. Ale zatím v nich utrpení je a já je cítím jako své nedostatky, rány, bolesti. A také vím, že kdybych nyní vnesl do jiného okolního osudu nějakou ránu nebo bolest, kdybych proti druhému tvoru vytvořil nežádoucí, záporný čin, zhoršil bych něco v jeho osudovosti a tím i také ve své, protože on jsem já a jeho osud je můj osud.
Pod tímto zorným úhlem se mění mé základní myšlení i vjem mé vlastní podstaty. Chápu do větší hloubky smysl svého života i celkového bytí. Vím, že musím být kladnou složkou v Tvůrčím díle. Vím, že musím napomáhat celku v jeho vzestupu a v jeho správném pochopení. Toto širší vědomí je také tím činitelem, který mě nutí znovu se zrozovat mezi lidstvo a dávat pravdu o bytí všeho. Mě, každého, protože už nejsem jednotlivec.
To je cíl a smysl každého „Jsem“. A smysl celého vesmíru? Jeho dech, rytmus, stálé rytmické přeměny jsou tímtéž, jenom v další sféře.
Vždyť celý vesmír je živoucí jednotkou, která je jen buňkou dalšího velkého celku, kde smysl spočívá v bezčasovosti a bezrozměrnosti. Kde celek je bezčasovou a bezrozměrnou Podstatou, jejíž nepatrnou částí je námi chápané Tvůrčí dílo.
Jak k tomuto vědomí jít, jak z něho brát větší a větší díl?
Není, nikdy nebylo a nebude jiné cesty než pravdivé poznávání životních zákonitostí a faktů, z toho správné a pevné vědomí a na základě toho všeho změna osobnosti v žádoucím smyslu.