SYSTEM I.
ROZDĚLENÍ PODSTATY
Vše vzniklo z věčné nekonečné Podstaty, která stále jest. Z ní se oddělila část, která podstoupila dělení, aby tak vzniklo to, čemu dnes říkáme „Tvůrčí dílo“, to, v čem žijeme, čím jsme a co je vše kolem nás, co chápeme svými smysly – i to, co se vymyká našemu smyslovému chápání, prostě vše, co pro nás „Jest“.
Sluneční spektrum
Je to asi tak, jako když čistému slunečnímu paprsku postavíme do cesty křišťálový hranol a tím ho rozdělíme na všechny barvy spektra. Pak tento zpočátku jednotný paprsek vidíme rozdělený. Chceme-li ho ale pochopit opět jako jednotný (podstatný), musíme celé spektrum opět složit zpátky dohromady. Tak je to i s Podstatou, o které nyní mluvím.
Prvotní část Podstaty se oddělila asi tak, jako voda z moře, kterou nabereme do nádoby. Tato voda je stejná jako moře, je pouze oddělená a my ji můžeme třeba chemicky rozdělit.
Základní „O“
Oddělenou část Podstaty nazveme písmenem „O“, které značí její vlastnost, věčnost, nekonečno, která je základem Tvůrčího díla tak, jak je známe.
Aby mohla být oddělena a nesplynula zpět, rozdělila se na dvě části. Jedna část jsou hmotné síly se svými hmotnými zákony, druhá jsou duchovní (psychické) síly se svými duchovními zákony. Obě tyto části byly naprosto stejné, jenom jiného pólu. Viděl jsem to v psychickém obrazu takto:
Dřevěná koule
Viděl jsem kouli vysoustruhovanou ze dřeva, na které byla takzvaná léta. Koule byla rozříznuta v půli na dvě části. Na každé z nich byla stejná kresba let, jenom na jedné šla kresba doprava a na druhé doleva. Tak je to i se základní částí „O“, která se rozdělila na část hmotnou a duchovní, které jsou stejné, jenom se různí svým charakterem.
Vyjdeme tedy ve svém pozorování od každé této jednotky zvlášť. Nejprve od té, která představuje základní zákon hmotný. Tato jednotka se dělí opět na dva díly. První je zákon dostředivé a odstředivé síly, který má charakter současně dvou základních živlů, – země a vzduchu, a označíme ho písmeny E – I. Druhý má charakter současně živlů vody a ohně a označíme ho písmeny U – A.
Dělení „IE“
Tyto dvě souhrnné jednotky se dále dělí na dvě a tím je ukončeno dělení v řadě hmoty. První v dělení je živel země, označený E, a živel vzduchu, označený I. Živel země představuje dostředivost, tíhu, a je vším co je skupenství tuhého. Má elektrický pól kladný, je magneticky přitažlivý. Vzduch je pravý opak, odstředivý, lehký, elektrický pól záporný, odpudivý, rozptylující a je vším, co je skupenství plynného.
Dělení „UA“
Druhá jednotka se samozřejmě také dále dělí na dvě, a sice na živel ohně, označený A, a na živel vody, označený U. Živel ohně zde představuje žár, neklid a živel vody naopak chlad, klid. Tak v konečném rozdělení jsou zde základní čtyři živly, ze kterých v Tvůrčím díle vzniklo vše, co je hmotou a co chápeme našimi pěti smysly.
Dělení duchovní části
Právě tak, přesně stejně jako část hmotná dělila se i část duchovní. Základ se rozdělil na dvě a tyto opět každá na dvě. Vzniklé konečné části opět označujeme stejně, I – E – U – A. Jsou naprosto stejného charakteru jako části hmotné, protože však jsou oblastí ducha, znamenají totéž v duchovním smyslu. Tedy část (nebo živel) I, která ve hmotě znamená rozptyl, lehkost, odstředivost, a v duchu je totéž, lehkost, rozptyl, odstředivost, ale v psychickém (duchovním) smyslu.
Živel E znamená ve hmotě tíhu, dostředivost, v duchu analogicky totéž, soustředěnost, dostředivost, vůli.
Živel U znamená ve hmotě vodu, chlad, roztékání, v duchu chlad, klid, vyrovnávání.
Živel A je ve hmotě oheň, v duchu totéž. Rozohnění se pro něco, nadšení, vášeň, neklid.
Vznik hmoty
Z těchto čtyř hmotných živlů vznikla neživá základní prahmota, rozežhavená, a později ztuhlé magma, – voda a kapaliny, – vzduch a plyny, – a aktivní síla, kterou vlastní a vyzařuje slunce, čili to, co zahrnujeme pod pojmem živlu ohně.
Vznik ducha
Na druhé straně vznikla složka duchovní (psychická) čili to, co není ještě zformováno do specifických myšlenek a myšlenkových pochodů, ale co je tak základní prapodstatou duchovního, jako pro hmotu je základem prahmota-magma. Jsou to duchovní vlastnosti, pra-duch, ze kterého se v Tvůrčím díle bude stavět vše, co je myšlenkové, duchovní, psychické podstaty. Čili dle starého Písma: Jako v nebi, tak i na zemi. – Jak v duchu – tak ve hmotě.
Tvůrčí dílo
Hmota je totéž jako duch a duch je totéž jako hmota. Vše je myšlenka. To vše, co je, co my dnes chápeme a co na nás přes naše smysly působí tak, že my tomu říkáme realita, je pouze působení myšlenky na nás, kteří jsme také určitou myšlenkou. Stojíme před velkou pravdou, před velkou pramyšlenkou, kterou nemůžeme pochopit v její bezčasovosti a bezrozměrnosti. Můžeme ji vnímat pouze v některé její části, v rozdělení na čtyři a čtyři a v určitém postupu, kterému říkáme čas. Ani rozdělení, ani čas není v prapodstatě, ale patří pouze oné rozdělené části, které říkáme „Tvůrčí dílo“. Tvůrčí proto, protože je tvořením v postupu času. Není nekonečnem, protože je dílem a ještě k tomu členěným, a není věčností, protože je to díl vnímaný v postupu, tedy v čase. Tvůrčí dílo je složeno z jednotlivých osudů. Vše, co zde je, ať už živé nebo neživé, má v Tvůrčím díle své místo, svůj čas, své dění čili osud. Tyto jednotlivé osudy (též osudovosti) tvoří dohromady Tvůrčí dílo tak, jako tělesné buňky tvoří dohromady tělo.
Čas a bezčasovost, Osudy
Tvůrčí dílo má svůj začátek i konec a trvá bez pohybu času. Doby, o kterých říkáme, že kdysi byly a že dávno minuly, ty doby jsou teď a stále jsou. My jsme je jenom svým vnímáním prošli a nechali jsme je v postupu času za sebou. Podobáme se diváku v kinu. Uprostřed děje víme, že dřívější děj je za námi, že je v minulé době. Ale přece je možné celý film si promítnout znovu. Děj, který na něm je, je stálý. Stále je na filmu začátek děje, prostředek a konec a vždy ten děj může být znovu oživen, opakován. Tak je to s osudy. Stále jsou, trvají, a mohou být znovu prožívány. To, co je pro nás současným dějem, je jenom momentální působení osudovosti na nás, na naše jsem. To, co považujeme za reálné dění, je pouze vnímání naší osudovosti. Obrazně řečeno, je to prožívání filmového děje, který byl v archivu, a je pro nás oživen a promítán. Pak si musíme uvědomit, že jsme oživující složkou Tvůrčího díla čili prostupováním tohoto díla naší bytostí a uplatněním našeho Já v osudovosti jsme druhým (duchovním) dílem, který celou osudovost teprve tvoří kompletní. Vždyť k celku se musí sejít složka hmotná a duchovní. Toto sejití je prožívaný život.