OTÁZKY I
Některé odpovědi na otázky těch, kteří se zajímají o filosoficko-náboženské (duchovní) problémy
MYŠLENÍ VE DVOJNOSTI
Jeden ze zákonů projeveného života, tedy ze zákonů Tvůrčího díla, je dvojnost. Např. vlastnost činění známe jako dobro a zlo, v zákonu projeveného bytí stojí vedle sebe zrození a umírání a tak podobně.
Naše myšlení, náš myšlenkový princip je také dvojný. V podstatě máme myšlení vnější a vnitřní bytosti.
Vnitřní myšlení vytvářely a formovaly naše prošlé minulé životy a je uloženo v podvědomí. Do našeho vnějšího myšlení se projevuje jako intuitivní vliv.
Vnější myšlení je rozumové. Jeho podstata se vyvíjí ze zkušeností tohoto jednoho specifického života. Vnější a vnitřní myšlení mají stejnou hodnotu a oprávněnou nutnost. Jsou-li v rovnováze, zaručují člověku správný životní názor, tj. moudrost.
Bohužel člověk je ve své třetí vývojové fázi teprve prvou zrozenou vývojovou bytostí, tedy nováčkem (viz přednášku o vývoji). Sice se u něho na rozdíl od nižších tvorů projevují vlastnosti, které mu umožňují kvalitnější hodnocení životních zákonitostí a věčných pravd, ale jednak jsou ještě slabé a pak jich ještě člověk nedovede dobře používat. Jako prvá bytost v nové vývojové fázi je ještě pro tuto fázi nedokonalým tvorem a nová fáze je pro něho krizovým stavem. Teprve si zvyká na nové skutečnosti svých vývojových možností, ale ještě je dobře nezvládá. Je asi v takové krizové situaci, jako je např. prvý tvor, který přerozením přechází z pasivního rostlinného života do aktivního živočišného. Těžko se v nových životních podmínkách orientuje a dělá primitivní chyby. Jako by nebyl schopen svůj myšlenkový princip uvést do nutné rovnováhy. Stále přebíhá od jednoho pólu k druhému, stále mezi nimi pendluje a snad trochu vyvážení dociluje až k posledku lidských zrodů, tj. až ve vyšších zrodech v lidském druhu.
Myšlenkový princip člověka má tedy dva póly:
1) rozumový,
2) intuitivní.
Ideální lidské myšlení a chápání, tedy takové, jaké má být a jaké je člověku prospěšné, nastává tehdy, jestliže jsou ty dva póly vyvážené v rovnováze. Ale velkou chybou je, jestliže některý z nich je převážně silnější a zastiňuje druhý.
Samotný rozumový princip dává hodnocení makatelných okolních faktů, ale bez dalekých a širokých důsledků. Nese nebezpečné rozumářství, úzký hmotařský názor, chytrost bez korekce důsledků, tedy to, co můžeme nazvat slepým věděním.
Samotný intuitivní princip přináší naivní a jen slepé věření, lehkověrnost nekontrolovanou fakty, životní nebo podstatnou zákonitostí.
Slepé věření slouží k deformaci a ubíjení ducha.
Slepé vědění slouží k ubíjení hmoty a hmotného prostředí.
Obě jsou nežádoucí. Z dějin známe dobu starověku, kdy slepé věření bylo na nejvyšším stupni společenského žebříčku. Vědění lidí ovládala nekontrolovaná naivita. Tehdejší představitelé vzdělanosti uvažovali na svých kongresech např. o tom, zda andělé mají šedé, nebo bílé peří, zda nosí sandály, nebo chodí bosi, zda Adam měl pupek atd.
Chceme-li poznávat čistou pravdu bytí, chceme-li se ubírat rovnou a čistou duchovní cestou, chceme-li aktivně prospět svému duchovnímu vývoji, chceme-li se ve svém základním životním postoji a myšlení vyvarovat omylů a chyb, které by nás vháněly do karmických odrazů a tím do zbytečných životních útrap, pak se musíme nad tímto problémem důkladně zamyslet. Musíme kriticky zrevidovat běžné lidské myšlení, i když to u mnohého z nás vzbudí zpočátku pocit nevole. Srovnejme vědění a věření tak, jak je známe z minulé i přítomné doby. Nejprve tedy intuitivní pól, který se projevuje věřením:
Slepá víra a naivní nazírání vždy deformovaly základní velké filosofické nauky, které přinesly velcí zrozenci jako Ježíš, Buddha, Mojžíš apod. Slepá a naivní víra brzdí vývoj jednotlivců i celku. Jen ona umožňuje tak velké duchovní deformace, jaké známe např. u fanatiků nebo naopak u tzv. kliďařů.
Zamysleme se nad našimi dosavadními náboženskými kulty, které sice byly v základě dány v plné pravdě, ale které si lidé svými „rádoby“ tolik poškodili. Kolik je v nich slepé víry a jak mnohdy málo je v nich pochopení jasných přírodních a životních, tedy duchovních zákonů. Kolik je v nich naivní nevědomosti a prostoty, za kterou se může skrýt spousta duchovních nevědomců, prosťáčků i spekulantů. Všichni se zoufale drží slepé víry, protože z neznalosti duchovních zákonů nemohou pochopit pravdu.
Uvědomme si např., kolik je na světě různé sektářské a mnohdy jen brakové tzv. duchovní literatury. Když si jí blíže všimneme, nemůže nám ujít fakt, že její drtivá většina je jen stálé přehrabování některých dávno známých nauk. Autoři píší stále o tomtéž, se všemi přenášenými chybami a naivitami, jen tomu dávají vždy trochu jinou formu, ale se stálým nátěrem nevědomosti. Jindy se autoři přidržují dějinných událostí, které se nedají dokázat. Jsou to obyčejně lidé, kteří jsou na přechodu z počáteční hmotné vývojové oblasti do citové (viz přednáška o vývoji bytosti), která v příměru k lidskému životu se rovná času puberty. Tito lidé mají počáteční citlivost, která je samotné udivuje. Mnozí z nich, zvláště když jsou podporováni obdivem neznalých lidí, věří, že k nim „mluví Bůh“. Pak své citové vjemy píší do různých naivních a smyšlených pojednání. Vzpomeňme například, kolik bylo takovými lidmi napsáno pojednání o životě Ježíše. Všechna tato pojednání mají být „velkým vnuknutím“ nebo tak podobně a přitom se všechny od sebe mnohdy velmi podstatně liší. Proč vznikly a proč jsou lidmi přijímány? Je to jen a jen proto, že je v lidech mnohdy mnoho slepé víry, která zastiňuje jejich kritičnost a zdravý rozum.
Nebo že by to bylo tím, že lidé neradi revidují staré názory a raději se nechají vést mnohdy starými omyly? Je pohodlné chodit po vyšlapaných stezkách, ať vedou, kam vedou, zvláště, když ty některé vyšlapané stezky mají dokonce pohodlné dláždění, zábradlí a odpočinkové altány. Je to pohodlnější než těžce prošlapávat bos ve vysokém sněhu nové pěšinky.
Snad by bylo dobře, kdyby každý tzv. věřící člověk, tedy člen nějaké víry, sekty nebo volného náboženského směru se pokusil nestranně si zrevidovat svůj náboženský postoj a články své víry. Vždyť to nic nestojí a nikomu se tím neublíží. A bude-li to opravdu nestranné a kritické, přinese mu to jen užitek. Nejde přece o to rozbíjet pracně postavené, ale jen o to, aby člověk poznával pravdu a zbavil se ponižující závislosti na naivních nebo spekulativních názorech, které jsou podepřeny jen slepou vírou.
Druhý pól myslícího principu je rozumový. Je-li sám, nevyvážený intuitivním principem, vytváří –
slepé vědění.
To je stejně nebezpečné jako slepé věření. Nebezpečí můžeme pozorovat právě v přítomné době, kdy mu velká část lidí podléhá. Žijeme v době, kdy je největší pravděpodobnost, že lidé svým nepochopením zničí život na planetě buď částečně, nebo úplně. Dnes je doba analogická s temným středověkem, jenomže na opačné straně myšlení. Ne slepé věření jako tehdy, ale slepé vědění. Slepě vědoucí od slepě věřícího se liší asi tak, jako se liší od sebe lidé s pokaženým zrakem. Jeden je dalekozraký a druhý krátkozraký. Člověk s dobrým zrakem vidí dobře daleké obzory i nejbližší předměty.
Člověk dalekozraký vidí dálky, stromy, může popsat tvar jejich korun a jejich seskupení v lesy. Vidí města, může popsat jejich urbanistiku atp.
Krátkozraký člověk vidí jen na malou vzdálenost od sebe, ale vidí dobře na detaily. Nevidí krásu stromu a lesa, nevidí urbanistické založení města, ale vidí detaily listu stromu, jeho tvar a žebrování. Vidí stavební materiál, ze kterého je město postaveno. Rozezná hrubý a jemný písek, může probádat složení kamene, ze kterého je stavěno, vidí různost použitého stavebního pojiva, ale nevidí celek a ráz krajiny.
Ten dalekozraký, to je, obrazně řečeno, člověk slepé víry. Vidí to, co je v dálce, ale uniká mu detail, smysl a účelnost.
Ten krátkozraký zobrazuje nám člověka slepě vědoucího, který může prostudovat detaily, jejich charakter a tvar, ale uniká mu jejich postavení v celku, v širší a hlubší zákonitosti, návaznost jednoho na druhé atd.
Obojí nazírání je vadné. Je okrajové, není v rovnováze. Slepě vědoucí se raduje, že může rozpitvat věci. Pitvá a kombinuje na okrajích skutečnosti. Raduje se z detailního poznání, raduje se z nových vynálezů, které z těch detailních poznatků vznikají, ale nevidí široké souvislosti a daleké důsledky. Proto tolik dnešních vynálezů, nad kterými lidstvo jásá, mu vlastně škodí. A mnohdy přímo v samých základech jeho bytí.
OPAKUJI:
Věda a víra jsou dva póly jednoho zákona, který je jednou z vlastností tvorů a představuje nám „vnímání a myšlení“, nebo jinak řečeno naši psychiku nebo myšlenkový princip. Vědění representuje rozumový pól, věření intuitivní.
Dokonalý myšlenkový princip člověka je rovnovážný. Lépe řečeno má být, ale málokdy je.
Kdysi v biblických časech žil Noe, který stál před tehdejší lidskou společností a varoval ji před samozřejmým. Varoval před nerovnováhou v myšlení a před lidským děním, které je jejím důsledkem. Atd., jak známe z bible.
Jen nemoudrý člověk nevidí výsledky slepého vědění na jedné straně a slepého věření na straně druhé. Jen opravdu nemoudrý člověk si neuvědomuje škody, ke kterým tyto krajní směry vedou.
Tak jako Noe, tak i dnes je vysloveno varování. Snad dnes ještě není pozdě, ale zítra by již mohlo být.
Lidstvo se zajímá o duchovní vědu. Tou se rozumí poznávání životní a podstatné pravdy. Z toho vyplývá správný filosoficko-náboženský postoj a vědění.
Aby vybředlo z podstatných chyb a omylů minulosti, je nutné poznat nejprve životní zákonitosti, zákonitosti podstaty a genese, zákonitosti ducha. Být kritický, nebát se plně opřít starým pověrám, výmyslům a lehkověrnému nazírání a zůstat tak věrný životní pravdě. Nechtít jenom věřit, ale chtít též vědět tak, aby naše věřím a vím bylo ve stálé rovnováze.
Najdeme-li pak učení, o kterém víme, že je správné, pak je nejvýše nutné odpoutat se od starého a chybného, aby jeho vliv, pěstovaný a zesílený lidstvem dlouhou dobu, nám přes naše podvědomí nezkresloval vědomí.