www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERZITA BYTÍ
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
OSUD

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY I

OSUD

Josef Zezulka - OSUD


Od nepaměti se člověk zajímá o to, co má přijít v budoucím čase, hlavně o svůj osud. Stejně tak si klade otázku o přítomné době, která v jeho osobním osudu, ale i v osudech jiných lidí, rodin, států, planety, sestává ze sledu událostí. Ptá se, co jsou tyto události, proč jsou zde a proč mají takovou podobu, jakou mají.

Z minula i přítomna známe některé vynikající jasnovidce a astrology, kteří, každý svým způsobem, odhalovali roušku toho, co je pro člověka tajemstvím. Říkám pro člověka, protože někteří jiní tvorové v pestré paletě živočišných druhů mají pravděpodobně vlastnost, kterou člověk postrádá, a kterou mohou, snad vždy, snad jen někdy za zvláštních disposic, nahlédnout do budoucna. Je známý jev, že někteří tvorové daleko dopředu cítí zemětřesení, uragány apod. v době, kdy nejlepší přístroje ještě žádné známky blížící se události neudávají. Snad by bylo možno vysvětlit tento jev zvýšenou citlivostí zvláštních druhových vlastností, která je větší a lepší než lidské přístroje. Ale jak potom vysvětlit fakt, že má-li se v blízkém budoucnu potopit loď na moři, která je zatím v přístavu, opouštějí ji houfně krysy.

Tyto jevy i fakt, že existovali a existují lidé, kteří jsou schopni svojí zvláštní vlohou nahlédnout do budoucna, i lidé, kteří znalostí hvězd a výpočty jejich drah mohou určit některé události v osudu člověka i světa (astrologové), nám osvětlují, že existuje pevně utvořená osudovost, kterou svým životem pouze procházíme. Části, kterou jsme prošli, říkáme minulost a té před námi budoucnost. Minulost známe díky své paměti, která nám uchovává prošlé zážitky. Nemáme projevenu vlastnost, která by nám tak samozřejmě jako paměť pro minulé registrovala stálou osudovost bez času a rozměru. A to je tak správné.

znak nauky

Vnímání událostí v nepřetržitém sledu znamená vývoj bytosti , který prochází od nedokonalosti k dokonalému. Je tedy vázán na čas. Až tvor vývojové řady, který je momentálně člověkem, dospěje k větší dokonalosti některých svých názorů a postojů, pak se v něm může pozvolna rozvinouti vlastnost paměti dopředu, na budoucno. Zpočátku slabě a pouze pro některé události, později silněji a v širším spektru osudového dění. U mnoha lidí našeho času, kteří mají již hlubší vztah k filosofii života, kteří jsou, jak říkáme, duchovně vyspělejší a jsou k tomu ještě dostatečně citliví, se tak již počíná dít. Tím ale nechci říci, že každý duchovně vyspělý člověk má nebo musí mít nějaké mimořádné schopnosti. Nástup těchto schopností je pomalý a nenápadný a projevuje se více nebo méně tzv. tušením některých důležitých životních událostí. Z počátku většinou svých vlastních, později i jiných osudů, obyčejně více těch, ke kterým má tento člověk nějaký vztah.

Tuto vlastnost má každý člověk. Je vlastní lidskému vývojovému druhu a dle stupně osobního vývoje se jenom projevuje, nebo je ještě přikryta a v latenci, nebo je překryta jinou, obyčejně důležitější vlastností vyspělého člověka, které se věnuje. Je to asi tak, jako když základní školské vědomosti získá každý, ale někteří se zaměří dále a hlouběji, pro určité nepěstují ostatní – takže je zanedbávají a zapomínají. Například mnohý velký učenec by nedokázal počítat tak, jako když byl v páté třídě obecné školy.

Možnost zjišťování budoucnosti je schopnost dosti vzácná a ve většině případech poměrně nedokonalá, ale přesto nám dokazuje, že to, co pro nás bude, to již je, a je to v pevně utvářené formě, kterou pouze svojí myslí procházíme a zjišťujeme.

TVŮRČÍ DÍLO JE TEDY PEVNÉ, HOTOVÉ, ZFORMOVANÉ A TRVÁ STÁLE V BEZČASOVOSTI.

Je sestaveno z jednotlivých osudů lidí, jiných tvorů, rostlin a událostí asi tak, jako je živé tělo sestaveno z buněk. Jednotlivé osudy se potkávají, rozcházejí, spojují, prolínají se, působí na sebe na kratší nebo delší čas. Je to obraz osobního nebo celkového dění.

Nyní nás bude zajímat osud člověka, ačkoliv vše, co bude o něm řečeno, platí i pro všechny ostatní osudy. Jeden náš specifický osud, ve kterém se cítíme touto osobou, kterou právě jsme, začíná lidským zrozením a končí těsně před dalším zrozením. V něm je – mimo jiné – jedna událost, které říkáme tělesná smrt. Osud je složen z jednotlivých událostí, které těsně navazují jedna na druhou tak, jak konečně svůj osud známe. Je pevný, neměnný.

To ale neznamená, že ho tak neměnně prožíváme. Celý osud je oživen bytostným Já, které má svoji vůli, tou v daném osudu kormidluje a svým rozhodováním ovlivňuje události i jejich průběh. Osud není plochý. Jednotlivé události mají svoje rozměry. Představme si je obrazně, prostorově. Každá událost je směrem nahoru lepší až nejlepší, směrem dolů horší, až nejhorší. Směrem do stran je z kraje ovlivňována a pak se prolíná se sousední osudovou událostí, s kterou se na různou časovou délku schází a rozchází. V tomto prostorovém pojetí osudu svým vnímáním procházíme jakoby průřezem, svojí vůlí ovlivňujeme průchod, zlepšujeme nebo zhoršujeme si svoje události, ale jsme na svůj osud vázáni, nemůžeme z něho uniknout, můžeme ho pouze ovlivňovat.

Představme si svůj osud jako dutý válec, naplněný drobnými útržky papíru, které představují události a kterým středem prochází různě se kroutící niť. Ta nám představuje pevnou osu, na níž jsou navlečeny události. Některá je ke středu více dobrá, jiná horší. Některá má sklon odpředu dozadu, jiná obráceně. Dle tohoto sklonu se projeví v čase dříve nebo později.

Procházíme tedy pevný, hotový děj, který trvá ve věčnosti .

Svým životem pouze do něho vnášíme čas, odvíjíme události a ovlivňujeme je svojí kvalitou. Ale nejsme sami, kdo pracuje na osudu. Svojí vůlí, kterou kormidlujeme ve svém osudu, ovlivňujeme také osudy okolních lidí, tvorů a předmětů, které se současně s naším setkávají a prolínají. A právě tak je i náš osud okolními osudy ovlivňován. Někdy se setkáváme s dobrým člověkem, který svým vlivem nebo činem ovlivňuje naše současné události a zlepšuje je – někdy se zlým, který zase působí k horšímu. Osudová osa v tom případě se v událostech sklání k horšímu a člověk pociťuje tíživěji. Toto dění si můžeme lépe vysvětlit např. na osudu Ježíšově.

Ježíš se narodil proto, aby mezi lid přinesl pravdivé znalosti životního zákona, aby jimi usměrnil názor a postoj lidí k životnímu faktu a zákonitosti, aby opravil to, co na kdysi dobrém učení bylo pokaženo chybnými výklady. Zrodil se se zvláštní vzácnou schopností – vyšším vědomím chápat zákon života a Podstaty tak, jak skutečně je, dle pravdy, a z toho vyplývající možností dát lidstvu správný životní názor a styl. Tím se lišil od ostatních duchovních vůdců, kteří pouze kopírovali a dále roznášeli dosud jsoucí nauky se všemi chybami v názorech a výkladech. Měl tedy schopnost přinášet pravdu – na rozdíl od těch mistrů, kteří pouze roznášeli hotové, dle tehdejších názorů formované nauky. Přes tuto svoji vnitřní velikost se musel Ježíš zrodit do lidského osudu, zapadnout do osudovosti, stát se člověkem s lidskými vlastnostmi a osudovými událostmi. Musel přijmout hotový lidský osud v té době a v tom národě. Byl to pravděpodobně osud náboženského reformátora nebo kazatele, který ale Ježíš naplnil a prováděl svojí velikostí a silou, kde dávané běžné učení měnil na pravdivé a nové. Protože nutně musel napadnout nevědomost a naivní nebo nesmyslné výklady kněží, byl jeho osud napadán jejich zlobou z boku. Soustředěnou silou a útoky stlačovali jeho osudové události k horšímu a vyvrcholení nastalo, když soustředěná zlá vůle srazila jednu jeho v osudu již normálně těžkou událost na nejhorší míru, kterou byla tělesná smrt. Nemuselo se tak stát. Nebýt těchto těžkých bočných vlivů, mohl Ježíš svoji těžkou událost přejít snadněji, bez ztráty těla, a tak potom dát v učení více, dát i to, na co pro nedostatek času nestačil.

To je jenom příklad toho, jak procházíme svým osudem a jak ovlivňujeme svůj osud, i cizí. Šťastní ti, kteří pochopili a jsou kladnou složkou v Tvůrčím díle, to je v celkové osudovosti. Ti, kteří znají dobro, kteří pomáhají všemu, co jest, kteří se nemstí, ti, kteří vytvářejí v osudu jen kladné. Nešťastní ti, kteří tvoří zlo, kteří za sebou nechávají slzy a utrpení lidí i jiných tvorů a kteří zhoršují události Tvůrčího díla.

Zlý člověk jest vlastně vývojově nedokonalý. V jeho vědomí i podvědomí není ještě dokonalost názoru, nemá ještě dokonaleji vyvinut smysl celkového bytí, je více nebo méně vzdálen pochopení sounáležitosti se vším, jeho chápání bytí se kloní k egoistickému pojetí života a není vyváženo všeobecnem. Ve vývojovém přerozování vlivem této nedokonalosti přichází potom u něho ke slovu zákon odrazu – KARMA.

Co je to zákon odrazu a proč vůbec je? Je to zákonitost, bez které by nebyl vývoj. Jejím vlivem každý tvor formuje svoji osobitost, své vlastnosti, z kterých je jeho mentální část složena na podkladě prožívaných událostí, které si zasloužil. Od jednoduchých tvorů přecházíme vývojovou cestou stálým přerozováním a prostřednictvím činění v jednotlivých osudech k dokonalejší a složitější mentální formě. Postupujeme tak na vývojovém žebříčku až k člověku a později ještě dále. Poprvé do lidského života se rodíme jako primitivní a nedokonalí lidé. Pak procházíme mnoha lidskými životy, ve kterých své vlastnosti zdokonalujeme, abychom byli jednou tak dokonalí lidé, kteří budou schopni opustit lidský vývojový rod a rodit se do vyššího druhu, který je v časovém sledu před námi, v budoucnosti.

Vývojové vzdělávání a zdokonalování je postaveno na zákonu odrazu – karmě. Ve svém osudu stále činíme. Naše činy jsou výsledkem dosud dosažené jakosti. V něčem jsme dokonalejší více, v něčem méně a dle toho se řídí náš postoj ke všemu, náš názor i činy, ať už reálné, nebo myšlenkové. Člověk tedy svými činy dokazuje svoji kvalitu. Ve vývoji je jakoby tažen k předurčené dokonalé formě. Zatím se ale svými činy od ní liší. Aby byl do ní přiveden, aby byl přesně vysoustruhován tak, aby do ní zapadl, odrážejí se jeho činy vlivem zákona karmy do příštích životů. A tak si svým nynějsím životním projevem připravují lidé příští život. Ten si automaticky tvoří pomocí karmy sami. Karma je tedy učitelem naprosto spravedlivým a neúprosným, je hybnou silou vývoje. Je strůjcem příštího osudu, ale není osudem. Osud je věčná buňka ve věčné celkové osudovosti, v Tvůrčím díle. V osudu jsou i události, které člověk nemusí odčiňovat, které nejsou karmické. U vývojově mladších lidí jsou to drobné události, které scelují osud, ve kterém mimo ně je mnoho karmických událostí, které mnohdy počtem převládají. Čím je vývojově člověk na vyšším stupni, tím je obyčejně karmických událostí v osudu méně, u vyšších zasvěcenců se vytvářejí a zůstávají jen události daného osudu. Přichází-li mezi lidi zasvěcenec, rodí se do lidského osudu a prožívá jen události ne z učebních důvodů (karma), ale proto, že svým vstupem do osudu je na sebe vzal. Potřeboval přijít mezi lidi, vstoupil do osudovosti a tady musel vzít na sebe takový osud, který byl v té době a v tom místě k dispozici.

Osud je složen z událostí, které mají svůj rozměr v kvalitě. Stupeň kvality se projevuje působením různých vlivů, vnitřních (vlastní bytosti) nebo vnějších, okolního světa. V osudu tyto vlivy ovládají intenzitu a kvalitu událostí i částečné vybočení z centrální linie a styk s okolními osudy. Právě tak je to i s osudy větších celků – rodiny, státu, planety atd. Stejné dění se pouze poměrně podle velikosti těchto celků projevuje ve svých výchylkách ve větším možném prodlužování nebo zkracování časových úseků. Poměrně s velikostí celku stoupá i větší možnost osudového rozkyvu.

znak nauky

 

Vše, co zde je, co tvoří osudy a osudovost, tedy celé Tvůrčí dílo, vzniklo z jedné Podstaty – bezčasové –, trvající na svém věčném teď. Z této Podstaty jest oddělena část, která je totéž jako Podstata, jenom je omezena vznikem, a tedy i nutným protipólem, zánikem. Tato základní velká a jednotná myšlenka je rozčleněna v nepředstavitelně velkou pestrost duchovních (mentálních, psychických) prvků, které se mezi sebou kombinují a vytvářejí tak pro naše vnímání dvě základní oblasti – hmotnou a duchovní. Obě tyto oblasti jsou naprosto stejné ve své kvalitě i kvantitě. Jen se pro naše vnímání jinak jeví. Hmotný svět, který je kolem nás i kterým jsme my sami svým tělem, je velkou myšlenkou přijímanou našimi smysly, jejichž funkce je ta, aby myšlenku tohoto Tvůrčího díla nám servírovaly v povaze, které říkáme hmotná, to jest, abychom tuto myšlenku vnímali jako tvar, barvu atd., tedy jako scénu a dění hmotné. Přesto, že ji zjišťujeme jako hmotu, že ji vidíme, hmatáme, čicháme, chutnáme, slyšíme, je to myšlenka.

Představme si, že se rozhlédneme po svém okolí, ohmatáme předměty kolem nás, abychom se ujistili jejich realitou. Pak si uprostřed této reality lehneme a usneme. Bude se nám zdát sen. Budeme v nějakém jiném prostředí, které budeme opět jako dříve zjišťovat zrakem, sluchem, hmatem atd. V tom snu by nás nikdo nepřesvědčil, že to vše kolem nás není reálné, ale že je to jen myšlenka. Tato realita jest v našem snovém dění naprosto pevná. Pak bychom se probudili. Nastoupilo by jiné vnímání, ve kterém bychom věděli, že předchozí realita nebyla realitou, ale snem, a že teprve nyní jsme v reálu. Ale jakou máme záruku, že to tak skutečně je? Ať jakoukoliv, ve snu jsme měli právě takovou, a ta přece nyní platí. Myslíte, že je tak jisté, že se na chvíli nemůžete z reality, ve které právě nyní jste, probudit do jiné reality? Ve snu jsme přijímali myšlenku, která ve své skladbě nám představovala okolí a dění, ať už byla tvořena jakýmikoliv faktory – vnějšími nebo vnitřními. V bdělém stavu právě tak přijímáme myšlenku, která vždy byla a jest a kterou jenom procházíme a pozorujeme, která na nás působí, kterou jen částečně ovlivňujeme svojí vůlí a okolnostmi vnějšími, jinými, mimo nás. Naše smysly nám ji předvádějí převedenou na dění, kterému říkáme hmotné, a na prostředí, kterému říkáme hmota.

To je oblast hmotná. Pak je zde druhá oblast, která je representována myslícím principem, rozumem a intuicí, která základní, neměnnou a bezčasovou myšlenku přijímá jako stavbu mentálních prvků opět v nespočetných variantách, myšlenkových proudech, různě formovaných myšlenkových útvarech a postupech. Člověk myslí a jeho myšlenky, myšlenkové vlastnosti, dostávají určité tvary a myšlenkové proudy nesou se tak, jak jsou vedeny jím samým a ovlivňovány okolním myšlenkovým náporem.

Hmotu známe ve skupenství tuhém, plynném a kapalném. Pak zde je oheň, který způsobuje rychlejší kmitání molekul a může jedno skupenství převádět na jiné. Z těchto čtyř elementů (nebo živlů) je vše, co je hmotné. Každé skupenství má potom svoje prvky, které se navzájem kombinují ve sloučeniny, a tak vzniká úžasná pestrost ve hmotě.

Přesně tak je tomu v oblasti ducha. I zde jsou čtyři elementy (nebo živly), ovšem ve smyslu duchovním (psychickém), kde skupenství tuhé se jeví jako síly dostředivé (ego), skupenství plynné jako síly odstředivé (ne já, ale vše – altruistické), skupenství kapalné jako klid, chlad a oheň jako vášeň, nadšení. Z těchto čtyř je opět vše, co je duchovní. V každém tomto duchovním skupenství je opět množství psychických (duchovních) prvků, které se mezi sebou kombinují ve velkou pestrost duchovních sloučenin. A tak hmota i duch jsou jedna a tatáž základní myšlenka, která se projevuje ve smyslu hmotném a duchovním, jen dostává tvář hmoty nebo ducha. V budoucnu se budou psychologové nutně tímto problémem zabývat a tak, jak chemikové rozebrali a označili hmotu chemickými značkami, přesně tak psychologové rozeberou a označí psychickými značkami ducha. Tyto značky mohou být úplně stejné, protože projevený duch i projevená hmota jsou jedno a totéž. Použijí-li v označení této stejnosti, budeme pak rozeznávat anorganického a organického ducha v rozdílu mezi psychickými všeobecnými vlastnostmi a mezi bytostnými psychickými útvary (to je bytostmi) a jejich myšlenkovými projevy. Objasní se velká psychická pestrost a různost kvalitativní i kvantitativní u různých živočichů a budou tak lépe poznáni oni i živočich momentálně poslední ve vývojové řadě a zatím nejsložitější – člověk. Je to tak nutné, protože nová nadcházející doba se musí, již svojí povahou, více zajímat o ducha. Zde je brána k dalšímu poznávání na rozdíl od dosavadních směrů hmotných, technických. Končí doba hmoty a tedy i převážně technických zájmů a nastává doba ducha (dle astrologů doba vodnáře), aby v duchovním směru přinesla rovnováhu do lidského myšlení. Ovšem za předpokladu, že nynější preferování hmotného směru – lidstvo –, vlastně celá planeta, přežije. Stane-li se tak, pak bude nutné více se zajímat o duchovní podstatu tak, jak bylo řečeno, ale neopomíjet ani hmotnou oblast. To proto, aby hmotné a duchovní opět přišlo do rovnováhy, která je jedině správná. Tak, jako pouze hmotné myšlení a zájmy samy o sobě znamenají porušení rovnováhy a tedy možnou katastrofu, tak by mohla být na druhé straně porušena rovnováha ve směru ducha, opět ke škodě ducha.

Duchovní problémy jsou velmi velké, obsáhlé a předcházejícími nedobrými lidskými vlivy značně poškozené a chaotické. Je zde mnoho nedokonalých, naivních, ale i vlivem spekulativních vlivů silně poškozených názorů. Nyní bude záležet na lidské poctivosti a kritičnosti, jak se z tohoto bludiště dostane lidstvo ven.

Pravda je jen jedna a cesta k ní je možná. Jde jen o to, zda ji lidé budou hledat a budou-li chtít přijmout nové názory – oprostit se od naivních učení, použít logiky, kritiky a hlavně vyrovnat ve svém myšlení složku rozumovou a intuitivní do žádoucí rovnováhy. Je totiž dobrá i víra i rozum, pokud jsou v rovnováze. Je-li jeden z nich silnější, je to vždy špatné!

Přijali jsme názor, že duch i hmota je jedno a totéž. Je to projev jedné základní myšlenky ve dvou různých oblastech. Právě tak náš osud jedince i celá osudovost, která je pevná v bezčasovosti a kterou poznáváme v čase, je jedno a totéž s děním v další oblasti, kterou je hvězdný vesmír. Celá osudovost přesně odpovídá postavení hvězd. Protože není času a celé Tvůrčí dílo (celková osudovost) je teď, stálé a neměnné se svým dalším rozměrem, který je v kvalitě všech událostí, je tato neměnnost ve věčném bezpohybovém trvání i v oblasti vesmíru.

Je to tak: Osudovost tohoto světa, která sestává z jednotlivých osudů všeho – co jest, je základní myšlenkou, která je v čase rozvinutá v děj. Ta myšlenka se v naší lidské oblasti jeví tak, jak ji známe. Obraz jednotlivých osudů tvoří mozaiku světa. Promítá se do další vyšší oblasti, do vesmíru. Tam je přesně taková, jaká je zde, jenom se dle charakteru této oblasti jeví jinak. Zatím co zde se projevuje osudovými ději, tam se projevuje postavením hvězd a v čase jejich pohybem. Je to tedy osudový děj převedený na jiný projev. Je to jako román, který byl zakódován do děrné pásky samočinného počítače. Na pásce je, ale je projeven postavením děr.

Pravděpodobně na takovém poznatku vznikla kdysi astrologie. Věda, která si všímá postavení a pochodu planet, aby dle známých poznatků dekódovala z jejich obrazu osudy na naší planetě. Protože dnešnímu člověku je bližší poznávání zákonitosti hmoty než ducha, dokáže vypočítat dopředu budoucí postavení planet. Získaný obraz může pak dle zkušenosti dekódovat na budoucí osud. To je ovšem řečeno jen rámcově. Samo o sobě to není tak jednoduché. Astrolog pracuje složitě, ale já mluvím jen o základní zákonitosti astrologie.

Dále si musíme uvědomit to, co již bylo řečeno o událostech umístěných v osudu, že totiž mají svoji další dimenzi v kvalitě a že jejich postoj k osudové ose je různý. Astrolog vypočítává události v průřezu osudu a při jejich různosti v postavení a kvalitě může přijít jejich nástup dříve nebo později a událost se může projevit lépe nebo hůře. To vše spolu s nedokonalým výkladem nebo nedostatečnými zkušenostmi může zavádět k nevěrohodnosti. Ale není to tak. V principu má astrologie pravdu. Není její vinou, že nemohla v této době být dostatečně a seriózně studována. Snad se tak stane nyní, k užitku lidstva a k objasnění dalších zákonitostí života.

Uvědomíme-li si to, co bylo řečeno, můžeme napravit svůj případný omyl v dosavadním názoru na osud. Nemůžeme být fatalisty, protože víme, že základní osud je sice pevně dán, ale není plošný. V jeho rozměrech působí vlastní vůle člověka a vlivy lidí v jeho okolí, ve kterém se nachází. Je zákon, že vše v Tvůrčím díle je ve dvojnosti a my se ji musíme snažit uvádět do rovnováhy!

Daný děj, tedy osud , je vůlí nejvyšší, jejíž druhý pól je vůle lidská, která jen zasahuje do kvality těch daných událostí.

Poznáním těchto zákonitostí též pochopíme, že hvězdy nevytváří osud, ani jej neurčují – ani neovlivňují, jak se doposud říká, ale že jsou zakódovaným obrazem osudu, který je možno při náležitých znalostech dekódovat přenosem vypočítatelné oblasti.

Nikdo se nemůže plně vymlouvat na svůj osud. Jsou v něm události dobré i zlé, předem pevně dané, většinou člověkem ovlivnitelné. Když při některé události, například těžké nemoci, není možno pomoci, může jít o karmický zásah, kterým něco odčiňujeme a jsme tak učeni. Jestliže je možno pomoci, jedná se pravděpodobně o událost ne karmickou, ale osudovou. Při částečné pomoci může být, že je možno pomoci i více nebo úplně, ale že k tomu nejsou plné podmínky. Může jít o rušení, které vychází ze samotného člověka (například etická záležitost), nebo vlivy okolí, nebo nedokonalost doby, čili vnější rušivé vlivy.

Tak, jak jsem pochopil ve svém učení osudovost, tak o ní mluvím. Vezmi každý, jak chceš.

J.Z.

Jaro 1971

 

 
 
 
 

Josef Zezulka - Přednášky IJosef Zezulka – PŘEDNÁŠKY I
Vydal © Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21, 110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2014, www.dub.cz, ISBN 978-80-85238-45-7
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě nebo překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
© Tomáš Pfeiffer, 2014

  

 
     
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.