SYSTEM I.
ČLOVĚK
Připomínka
Jeden živočišný druh od druhého se liší počtem vlastností. Když bytost dospěje na své vývojové cestě natolik, že je jí možno rozvinout další vlastnost, převtěluje se do vyššího života. Tak je to i s člověkem. Přišel z nižšího tvora, z opice, tímtéž způsobem. Rozšířil se počet jeho vlastností a z opice povstal člověk.
Začal žít svůj první primitivní život. Počet vlastností dělal z něho člověka. Pracoval a stále pracuje na jejich zušlechťování, některé naplňuje větší silou, jiné oslabuje, různým způsobem je k sobě staví, očišťuje je nebo znečišťuje, to znamená, že z nich činí vlastnosti více duchovní nebo více hmotné, a tak postupem mnoha životů pracuje člověk na sobě, na své bytosti. Pracuje tak dlouho, až jednou bude mít vlastnosti tak zharmonisované, zušlechtěné a očištěné, že bude možno rozevřít další vlastnosti. Pak se bude moci stát vyšším tvorem a bude se rodit do vyššího tvora než člověk. Vždyť je to samozřejmé a logické, že postup vývoje se ve vesmíru nezastavil tím, že zde stanul člověk, ale jde dál. Jednou zde budou tvorové daleko vyšší, kteří svým vývojem vyjdou z jeho zoologického druhu. Snad je dnes můžeme nazvat třeba nadlidmi.
Primitiv, který přišel do prvého lidského života, má stejný počet vlastností, jako máme my. Je takovým, jako my. Ale má je ještě nedokonalé a postupem svých životů bude na nich pracovat. To je cesta každého tvora. Všichni jdeme přirozenou cestou vývoje vzhůru, k dokonalosti. Této přirozené cestě říkáme zákon odrazu. Indové tomuto zákonu říkají „karma“.
Tento zákon odráží vše, co člověk činí, čili co vytváří vlivem své jakosti. V příštím životě bude mít každý ve své osudovosti to, co si v předcházejícím vytvořil, a tím odrazem je člověk učen. Tento zákon je možno obejít tím, že se budeme učit dobrovolně, a tím nedáme karmě důvod k zásahu. Pak si cestu zrychlíme a usnadníme.
Jdeme životem, vnímáme Tvůrčí dílo, svoji osudovost, a podle své kvality se k ní stavíme. Musíme ale mít na paměti, že jsme pouze lidé, tedy ne nějak zvláště vyspělí tvorové, za jaké se lidé mají. Jsme vyšší než opice, ale naše inteligence není nic úžasného ve vesmíru, jak si lidé domýšlejí. Jsme momentálně nejinteligentnější, ale tím vývoj není u konce.
Nedokonalé smysly
Uvažme jenom to, že člověk vnímá své prostředí, tu velkou myšlenku pouze pěti smysly a ty jsou ještě velmi málo vyvinuty. Všichni přece víme, že například smysl zrakový nás informuje pouze v malém výseku spektra, takže vidíme jen málo z toho, co bychom jinak mohli vidět. O sluchu a čichu můžeme říci stejné. Máme tedy pouze pět okleštěných smyslů, kterými jsme napojeni na velkou myšlenku Pravdy, a tuto nedokonale vnímáme. Nemůžeme jinak. A na tu nedokonalost je člověk velmi domýšlivý.
Vnímáme velkou myšlenku v rozdělení a tím se nám jeví jako Tvůrčí dílo. Tomu, co jsme schopni vnímat, říkáme reálné. Jedině to pro nás je, a nic jiného není. Uvažujme ale tak: Jak by to vypadalo, kdybychom měli dokonalejší smysly. To, co vnímáme, by se nám jevilo úplně jinak, daleko dokonaleji. A to máme jenom pět smyslů. Kdybychom měli ještě šestý, sedmý a další, jak by se nám vše jevilo jinak. Vnímáme také v čase, kterého se nedokážeme oprostit. Zkusme si představit, jak by se nám vše jevilo, kdybychom to viděli v bezčasovosti. Kdybychom například ve stole, který je před námi, neviděli jenom tak jako nyní prostý stůl, ale viděli celou jeho osudovost. Současně semeno i strom, osud toho stromu, jeho pád, rozřezání na prkna, zrod stolu i jeho zánik. To vše by bylo najednou. Pak by to bylo dokonalejší vnímání.
Sen a skutečnost
Tak jsme schopni vnímat nyní, tomu říkáme, že vnímáme realitu. To je ale velmi naivní názor. Představme si nyní něco jiného. Teď jsme v bdělém stavu a reálné je pro nás to, co vnímáme kolem sebe svými smysly. Lehneme si a usneme. Bude se nám zdát sen. To je myšlenka, kterou také vnímáme svými smysly. Děj pro nás bude také reálný. Budeme ve snu něco vidět, ohmatávat to, slyšet, chutnat, čichat, budeme prostě opět svými smysly vnímat myšlenku, která bude pro nás realitou. Po probuzení uvidíme, že to nebyla realita, teprve to, v čem jsme teď, je reálné. Jak to asi bude vypadat, až člověk jednou zemře, odloží svoje tělo a své hmotné smysly a bude vnímat jen svými bytostnými smysly. Pak si řekne: To, co jsem doposud vnímal jako lidský osud, to byl vlastně jen sen. Teprve nyní jsem se probudil do reality. Co je tedy vlastně realita? Za realitu má člověk to, co může pochopit svými smysly. To je ale velmi málo.
Realita je celek, je to Bůh otec, a my vnímáme jen opravdu velmi nepatrnou část. Ve svém omezení si ale lidé myslí, že jenom to hmotné je plná pravda, protože nejsou schopni poznat víc, ale jsou ochotni se přít o pojmech hmoty a ducha, autoritativně se prohlašují za materialisty nebo idealisty a vyšší inteligence se na ně dívá tak, jako my se dnes díváme na důležitě se kroutící žížalu. Člověče vzpamatuj se! Nedělej se směšným. Je ti potřebí více skromnosti!
Rozum a intuice
K rozboru svého vnímání máme dva principy. Je to rozum a cit, – intuice –. Těmi vše rozkládáme a skládáme, analysujeme a syntetisujeme. Rozumem člověk zjišťuje více věci, myšlenky hmotné, a z duchovních jenom povrch, formu. Intuici máme na to, co je vnitřním smyslem této formy, a potom na vyzvednutí a pochopení toho, co jsme uložili ve svém podvědomí, co odtamtud bereme a co k nám mluví jako hlas svědomí, co nás tiše opravuje, vede, co nám pomáhá. Jsou to zkušenosti z minulých životů. Intuicí docházíme tam, kam nás nestačí vést rozum. Vnikáme, sžíváme se s podstatou věcí, bytostí,
Postupem doby si lidé více cvičili rozum. Byl jim bližší, jako vždy hmotnému člověku je bližší to, co je hmotné. Zesilování rozumu bylo ale na úkor intuice – citu. Tento princip člověk zanedbával tak, že dnes je mu velmi vzdálený. Víme přece, že pro intuitivní vnímání při jakékoli duchovní práci se málo hodí člověk studovaný, který studiem cvičil rozum, ale spíše člověk prostý. Jsou samozřejmě vyjímky, ale těch je poměrně málo. Je to tehdy, kdy studovaný člověk si včas svoji intuici uvědomí a nezanedbává ji.
Intuice nižších tvorů
Všimněme si, jak intuitivně myslí někteří tvorové. Má být zemětřesení. Tehdy, kdy nejlepší vědecké přístroje nedávají o tom ještě nejmenší známky, někteří tvorové zemětřesení vyciťují. Svojí intuicí zasahují to, co je nám skryto. Jindy je v přístavu loď. V jejím osudu (v jejím budoucím čase) je, že vypluje a za týden se potopí. Týden dopředu ji krysy opouštějí. Ony vědí dopředu, jaký je osud lodi. Takových příkladů bychom našli mnoho. Zůstaneme ale u člověka.
Máme intuici velmi slabou, na její úkor vzrostl rozum. Chceme-li ale vnímat víc, než co nám přinášejí naše smysly, chceme-li jít dál, musíme si více všímat právě intuice. Musíme se snažit vycítit, a ne jenom o všem rozumovat. Nebylo by jistě správné odsoudit rozum. To ne. Ten je samozřejmě velmi cenný. Musíme ho jenom uvádět do větší rovnováhy s intuicí.
Ten, kdo půjde duchovní cestou, bude meditovat. Bude se snažit promyslet problém, který má před sebou, a pak jej procítit. Bude tedy používat obou těchto složek, aby pochopil nejenom obal, ale též smysl, s kterým se sžije a ztotožní. O nich se ještě zmíním později, při vysvětlení meditace.