www.DUB.cz
DUCHOVNÍ UNIVERSITA BYTÍ – Společenství Josefa Zezulky
Oficiální stránky Biotroniky a filosofie Bytí Josefa Zezulky
českyenglishdeutchfrancaisespanolitalianorussiangreekesperanto
SYSTEM I. - JAK PŘICHÁZÍ DUCHOVNÍ UČENÍ NA SVĚT

Jiné užití, než pro osobní potřebu, tohoto textu a obrázků i jejich částí
je možné pouze s písemným 
souhlasem vydavatele.

Josef Zezulka
PŘEDNÁŠKY I

SYSTEM I.

JAK PŘICHÁZÍ DUCHOVNÍ UČENÍ NA SVĚT

Protože učení o pravdě a Božích zákonech mezi námi je, muselo nějak na svět přijít. V nynější době jsou lidé svědky pouze přenášení, berou učení z knih, ale někde musel být počátek. Jak to tedy je?

Dar ducha

Jsou dva druhy duchovních pracovníků, kteří pracují na tom, aby pravda mezi lidmi byla, aby ji poznali a aby podle ní žili. Jeden z nich jsou ti, kteří mají zvláštní dar znát pravdu. Rodí se zřídka kdy, do různých národů, vždy tam, kde je jich třeba, kde je učení velmi poškozené nebo kde je předpoklad, že nově dané názory na duchovní pravdy najdou úrodnou půdu. Jsou to ti, o kterých Písmo říká, že mají dar ducha. Tito neberou učení, které zde je, které zde bylo dřívějšími velikými zanecháno, které lidé mají. Toho si nevšímají. Neposlouchají výklady o dosavadním učení, nečtou knihy, protože se mohou zapojit přímo na pravdu, na Podstatu, a tuto mohou vysvětlovat, mohou o ní mluvit. Mají tedy schopnost přenášet velkou pravdu tak, jak ji chápou a znají. Jsou zapojeni a vědí. Své vědění formují potom do řeči a tak poučují.

Učitelé a mistři

Pak je druhý druh. Můžeme je nazvat roznašeči na rozdíl od prvých, kterým můžeme říkat přinašeči. Ti druzí roznášejí to, co přinašeči přinesli. Jsou to učitelé a mistři, kteří z poučování přinašečů vytvářejí hmotnou formu, takovou, aby jí lidé rozuměli a mohli ji přijmout. Vytváří nauky. Dávají vše do určitého pořádku, stanoví postup výkladů a tuto hotovou formu roznášejí mezi lid. Jsou to lidé velmi duchovně vyspělí, kteří ve svém vývoji došli dosti daleko.

Risiko

Roznášení učení má ale jedno velké risiko. Roznašeči jsou lidmi a mají lidské vlastnosti. Berou přinesenou pravdu jako lidé, tak, jak jsou sami schopni jí porozumět. Přinašeč přichází jednou za tisíce let. Oni jsou odkázáni na to, aby jím přinesené po dlouhé věky roznášeli. Někteří vyspělí roznašeči se rodí do blízkosti přinašeče jako jeho pomocníci s úkolem, aby z poučování vytvořili nauku, nebo alespoň aby přinesené pravdy nějak, třeba písmem, uchovali. Zachytí pravdu pouze tak, jak jí porozumí, a ostatní v dlouhém časovém období ji stále přehrabují přerovnávají, a podle své vyspělosti ji vysvětlují. Když staří učitelé vytvoří někde v přeneseném chybu, jejich následovníci ji berou jako pravdu a nesou ji věky dále. Tímto způsobem se každá nauka dlouhým přenášením vždy nějak pokroutila a zamlžila. Na přenášeném zůstávají nánosy toho lidského, které na něm nechávají roznašeči. Tito si ho vždy různě vykládají a rozumují o něm. Mnohdy ho ale poškodí třeba i v dobrém úmyslu, aby dali více nebo aby jim lidé lépe porozuměli. Ti, kteří přijdou po nich ve druhé generaci, vezmou už trochu poškozené a poškodí zase trochu. V další generaci opět trochu a tak se dlouhým přenášením učení mnohdy změní až skoro do základu.

Máme v současné době některé roznašeče velmi dobré a duchovně vyspělé, které lidé ctí a jejichž učení si váží. Věnovali velmi mnoho práce, aby poznali mnohá učení. Poznávali například učení egyptské, indické, křesťanské a tak podobně, ale vždy mohli jenom mezi nimi vybírat podle své schopnosti. Nemohli přinést to, co už v nich nebylo, co bylo dávno zapomenuto nebo co se do nich nedostalo. A tak i velmi kvalitní roznašeči pouze vybírají a sestavují. Pak jsme svědky toho, že i velmi dobré je pouze fragmentem. Obyčejně zde schází to, co se nejdříve ztrácí, to je ucelenost, logika a souvztažnost se vším, což jedině může dát plné pochopení a neodkazuje hledajícího na pouhou slepou víru.

Všichni velcí přinašeči přinesli čistou pravdu, byli zrozeni v různých dobách a mezi různými národy. Proto o pravdě různými způsoby mluvili, ale vždy podle pravdy a o jednom celku. Prací roznašečů vznikala různá náboženství, církve a sekty, které v neznalosti se staví mnohdy ostře proti sobě. Jedni tvrdí: Jedině u nás je pravda, a druzí tvrdí totéž o sobě. Je to jenom velké nepochopení. Základní pravda je v každém náboženství, ale také ve všech jsou chyby, které zanesly věky a nepochopení lidí. Viděl jsem takový obraz, který toto vysvětluje:

Obraz mísy

Na zem byla postavena obrovská mísa, vedle které lidé vypadali jako mravenci. Na míse byla sladká vonná kaše, ze které se kouřilo. Bylo to velmi dobré, výživné a lákající jídlo. Ze všech stran přicházeli lidé, stavěli si k míse žebříky, vylézali nahoru, chodili po okraji mísy a ochutnávali kaši. Ta jim chutnala, a tak ji jedli. Pak brali do nádob a roznášeli těm, kteří byli daleko. Šel čas, lidé umírali a další generace přicházely k míse. Vždy se všichni po žebříkách šplhali nahoru, běhali po míse a nanášeli na okraj bláto ze svých bot, hrabali se v kaši a znečišťovali ji. Jídlo pomalu chladlo, začínalo hnít a plesnivět, ale oni neznali jiné. Jedli ho z té mísy jejich otcové a dědové, a lidé si na ně zvykli. Protože od počátku se u mísy vystřídalo mnoho generací, nynější lidé si už neuvědomovali změnu, neznali jiné jídlo, jedli ho, roznášeli dál.

Vedle staré mísy byla postavena nová s čerstvou kaší. Zase se z ní kouřilo, byla vonná, dobrá a sladká jako ta první. Lidé chodili ke staré míse, protože na to byli zvyklí. Někteří se přece jenom oddělili a šli se podívat na novou. Některým čerstvá kaše chutnala, jedli a roznášeli z ní. Mnoho se jich ale přece jen vrátilo ke staré míse a ze zvyku jedli to shnilé a plesnivé. Čas šel svým tempem a vše se opakovalo.

Tím bylo řečeno, že učení je dáno vždy čisté a jasné. Čas a lidé ho poškodí. Pak se zrodí znovu ten, kdo zná a dá znovu čistou pravdu, ale málo lidí ho ihned pochopí. Naopak, mnoho se jich staví proti němu. Lidé se zlobí, že on mluví proti tomu, čemu doposud věřili a co vykládali jiným. A teď by mělo být jejich staré učení hanobeno nějakým novým člověkem?

Teď se všichni ti ochránci nepravého vyrojí, fanatikové zvednou své hlasy a jdou proti těm, kdo mají dar ducha a přináší čisté a nové. Dějiny vám říkají, že každý, kdo přišel jako přinašeč, byl nějakým způsobem od lidí pronásledován, žalářován, křižován nebo upalován. To lidé dovedou. Nové se nikdy nelíbí, protože podle pravdy vyžaduje změnu na člověku, a to je mu vždy nepohodlné. Pohodlnější je to staré, kde si lidé z pravdy mnoho usmlouvali a ke svému pohodlí přetvořili.

Můžeme si připomenout stará učení, která byla přinesena velkými jako čistá, a uvidíme, jak si je lidé podle své chuti znetvořili a pravdu zničili.

Židé

Například: Starým židům bylo dáno jedno z nejlepších učení, jaké bylo na tento svět přineseno. Není to ovšem to, co dnes židé mají.

Je myšleno to čisté a správné, které je dnes zapomenuté. Když byli židé učeni o zákonu odplaty, karmě, bylo jim říkáno jako dnes: „Cokoliv učiníš, totéž se na tebe vrátí. Pamatuj, člověče, oko za oko dáš a zub za zub dáš.“ Zkrátka, oko za oko a zub za zub. Tím byl vysvětlen zákon karmy. Lidem toto pomyšlení nebylo pohodlné a rychle se s ním hleděli vyrovnat. Přivedli ho na svoji lidskou vlastnost, na pomstychtivost. Vysvětlili si to tak, že když mně někdo nějakým způsobem ublíží, právě tak mu mám oplatit. Nechápali nesmyslnost výkladu. Nemohli pochopit, že když někdo vytvoří proti mně špatný čin a tedy se jím zatíží, že není žádný důvod, abych já vytvořil totéž a zatížil se jako on. To jistě ne.

Jindy bylo starým židům mluveno o zákonu života. Že všichni tvorové jsou si bratry a že člověk nesmí vzít život druhého tvora ke své obživě. Bylo jim řečeno: „Nevezmeš nic ke své obživě, v čem je život.“ Honem začali přemýšlet, jak se vyrovnat s tímto zákonem, když jim maso chutnalo. Řekli si: „Život, to je krev“ (nikdo neví, proč by měla být právě krev považována za život). „Když tedy je krev život, tak stačí, když druhému živočichu vypustím z těla krev a pak ho mohu jíst.“ A tak opět obešli zákon, zase ke své škodě. Takových přetvoření je velmi mnoho. Pravda je přece dávána lidem proto, aby jim pomohla. Není logické, že se jí lidé tolik straní.

 

 
 
 
 

Josef Zezulka - Přednášky IJosef Zezulka – PŘEDNÁŠKY I
Vydal © Tomáš Pfeiffer, nakladatelství Dimenze 2+2 Praha, Soukenická 21, 110 00 Praha, Česká republika, 30. 3. 2014, www.dub.cz, ISBN 978-80-85238-45-7
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě nebo překládána do jakéhokoliv jazyka bez předchozího písemného souhlasu nakladatele.
© Tomáš Pfeiffer, 2014

  

 
        Linkedin  
 
© Tomáš Pfeiffer. Všechna práva vyhrazena.
Jakékoliv další šíření obsahu webové stránky, zejména formou kopírování či dalšího zpracování bez předchozího písemného souhlasu jsou zakázány.
 
Změnit nastavení cookies