OTÁZKY II
ŽIVOT
Chceme-li řešit velké otázky, jako např. otázku života a našeho bytí, musíme nejprve poznat základy tohoto bytí.
Odstupme od dosavadních výkladů, nechtějme naslouchat prázdným frázím a podívejme se do očí logické a jasné pravdě. Přemýšlejme, uvažujme, nechtějme jenom věřit, ale chtějme také vědět.
Nejprve si připamatujme základní složení všeho, co jest, to je i toho, co jako jsoucnost chápeme a co máme za plnou realitu. Tu realitu nazývám Tvůrčím dílem. Tvůrčím proto, že celý vesmír je v koloběhu stálého tvoření a přeměny, která právě z tohoto díla tvoří dílo živé. Pod tímto slovem budeme rozumět celý vesmír, vždy a všude.
Tvůrčí dílo ve svém základním stavu se skládá z hmoty, ducha a energie. Další složka je životní organický projev, který je projevem jedné kompletní fáze životní přeměny – jednoho tepu v nekonečném řetězu pulsace života.
Rozhlédněme se po jasné noční obloze. Uvidíme hvězdy. Uvědomíme si malé částky hmoty a mezi nimi velké prostory. Hmota ve vesmíru je seskupena v tyto částky, které mají v prostoru svá pevná místa. Vytvářejí hvězdné útvary, ve kterých je středová hvězda, stálice, kolem ní krouží oběžnice a kolem těch zase měsíce. Tyto soustavy jsou seskupeny v pořádku větší soustavy, které říkáme galaxie. Galaxie jsou pak organisovány do dalších vyšších soustav, ty zase do větších atd. Všechny planety, které jsou ve vesmíru jen poměrně malými částečkami hmoty, jsou v jeho prostoru rozloženy v přesném pořádku a jejich běh je v životě vesmíru zákonitý. Svými posicemi tvoří jakousi prostorovou síť.
Život sám je stálé pulsování. Životní tep prolíná celý vesmír, všechny vesmírné sféry, o kterých budu mluvit dále, všechny galaxie, hvězdné soustavy, planety, všechny bytostné útvary, každý atom i subatomické sféry, o kterých také budu mluvit dále. Svým charakteristickým projevem je život ve všem, co jest, kdykoliv a kdekoliv.
Život je tep ve čtyřech fázích, je tak splněn zákon Tvůrčí čtyřky, který je zákonem věčného bytí. Ty čtyři fáze můžeme sledovat ve veškerém životním projevu, ale i v podstatě hmoty i ducha. Zákon Tvůrčí čtyřky je zákonem věčné nekonečné Podstaty, je samotným nejvyšším božstvím, je Podstatou nejvyššího pojmu bytí, ať mu jakákoliv kultura nebo nauka v kterékoliv době říká jakkoliv.
Za model jeho poznávání si zatím můžeme vzít životní tep člověka. Člověk dýchá ve čtyřech fázích. Nadechuje, pak následuje horní dechová pausa, vydechuje a následuje dolní pausa.
Samotný jeden specifický lidský život probíhá také ve čtyřech fázích. V prvé se člověk rodí, roste, vyvíjí (asi do 25 let). Ve druhé se vývin zastavil a trvá v horní hranici (asi do 40 let). Ve třetí je tělesný sestup, stárnutí až ke smrti. Ve čtvrté fázi člověk bez těla, které odložil tak zvanou smrtí, trvá ve spodní hranici až do nového tělesného zrození (reinkarnace), kdy přijímá nové tělo, tedy znovu se rodí, znovu začíná prvou fázi.
Životní tep naší sluneční soustavy je: prvá vzestupná fáze je jaro, horní hranice je léto, následuje sestup – podzim a spodní hranice je zima.
Takto by mohl před námi defilovat život ve všech projevených formách. Vždy je stejný. Vždy má stejný charakter, projev, podobu. Vždy je to „život“ který prostupuje vše. Vždy je to Tvůrčí čtyřka ve svém projeveném pohybu.
Stojíme pod jasnou noční oblohou a díváme se na pořádek hvězd. Vidíme vesmír takový, jaký je v tomto okamžiku. Známe životní tep a chceme ho hledat i zde. Rozběhneme se svojí myslí do velkého časoprostoru a budeme uvažovat.
Ta vesmírná situace, která je právě teď a ve které stojíme, je fází chladnutí vesmíru. Jednou přijde životní impuls a tento vesmír se rozežhaví. Veškerá hmota v rychlém kmitání svých molekul změní svoje skupenství. Bude žhavá a tekutá. Za myriády let přijde další impuls. Dosud žhavá a tekutá vesmírná hmota se odstředivě rozejde a změní se v plyn. Tak jako magnet má sílu dostředivou, která přitahuje, a odstředivou, která odpuzuje, tak i zde bude vládnout ve vesmíru odstředivost. Hmota bude rozptýlena a ve vesmíru zůstanou jen nehmotná silová centra jako silový obraz vesmíru.
Další impuls vnese do vesmírného prostoru dostředivost. Silová centra změní svoji dosavadní odstředivost na dostředivost a počnou k sobě stahovat rozptýlenou hmotu. Znovu se budou vytvářet planety, zatím plynné a žhavé, aby na další, čtvrtý impuls počaly chladnout a tuhnout. V této fázi chladnutí se právě nacházíme my. A život jde dál. Vesmír se jednou opět rozežhaví, rozejde, sejde a zchladne – rozežhaví, rozejde, sejde a zchladne – stále rytmicky dál a dále.
To je život vesmíru, to je jeho dech – přesně stejný jako dech člověka – přesně stejný jako čtyřfázový životní tep ve všem, co jest.
Tak žije oddělená částka od Podstaty, kterou nazývám Tvůrčím dílem.
Svojí myslí jsme procházeli nesmírné časové úseky. Nesmírné z našeho hlediska. Zmínil jsem se o subatomické sféře a musím tento pojem vysvětlit.
Zatímco dosud jsme se zajímali o čas, přejdeme do přemýšlení o rozměru.
Stojíme opět pod jasnou noční oblohou a díváme se na hvězdy. Vidíme stálice a oběžnice. To je pro nás náš vesmír. Uvědomíme si, že tentýž obraz můžeme vidět v každé hmotě, např. v zrníčku písku. Je to přece hmotné uspořádání základních částí, kterým říkáme atomy, elektrony, protony, fotony atd., jenom je ten obraz v jiné sféře.
Představme si, že se naše oči stávají mikroskopickými a že se díváme na atom nějaké hmoty. Uvidíme totéž, co jsme viděli na naší obloze. Stálice a oběžnice, tentýž vesmír, jenomže tento je v řádově nižší sféře. V tomto atomickém obrazu si vybereme jednu oběžnici a budeme ji zvětšovat. Uvidíme takovou planetu, jaké jsou v naší vesmírné sféře, s celým jejím životem, jaký mají i planety naší sféry. Ta planeta je hmotná. Její hmota obsahuje atomy, které jsou další vesmírnou sférou atd. To je ta subatomická sféra, o které jsem se zmínil.
A nyní obráceně: hvězdy, které vidíme na naší hvězdné obloze, jsou částky atomů, které tvoří hmotu. Tato hmota je na planetě, nad kterou je hvězdná obloha, která tvoří hmotu, která je na planetě... atd. To jsou další, pro nás vzestupné vesmírové sféry, na rozdíl od těch předchozích, sestupných.
Tyto vzestupné i sestupné existenční vesmírové sféry tvoří ve stálém bytí kruh. Tento kruh se promítá do dalšího rozměru a tak tvoří kouli. Ta koule ale není plošně omezená – nemá rozměr, nemá velikost. Je to tedy střed, který září do všech stran, vně i dovnitř. Pro naše lidské pochopení zůstaneme u pojmu bezrozměrné koule, která je symbolem Tvůrčího díla v nekonečné a věčné Podstatě.
Život prolíná vše, co existuje. V naší hmotné sféře jsme ho sledovali v dechu vesmíru a můžeme si ho uvědomit ve veškeré hmotě kolem nás. Ale co je to hmota? Pochopíme-li hmotné sféry tak, jak byly popsány, poznáme, že to, co máme za tak pevně reálnou hmotu, je pouze určitý silový projev Tvůrčího díla, který působí na naše hmotné smysly a vytváří vjem hmoty, hmotných událostí, osudů, hmotné existence. Představme si nyní toto:
Usneme a zdá se nám nějaký živý sen. V tom snu vnímáme určité hmotné prostředí, pohybujeme se v něm, hmatáme, vidíme, čicháme, chutnáme, slyšíme. Danou situaci máme za pevnou realitu. Kdyby v tom snovém dění nám někdo řekl, že to, co vnímáme, není reálné, tak bychom mu nevěřili. Je to působení děje na naše smysly. Když se probudíme, vidíme, že to byl jen sen, a teprve toto, v čem se nyní nacházíme, je realita.
A přece ta nynější realita se ničím neliší od té reality ve snu.
Tak dojdeme brzy k přesvědčení, že hmotný životní děj, který také můžeme nazvat osudovostí, je myšlenka, jinak můžeme též říci „duch“ – že je to oceán představy, kterou životním postupem poznáváme, která se nám prostřednictvím našeho smyslového vnímání presentuje, ve které plujeme danou trasou, která je osou našeho osudu.
Plujeme tam, kam nás naše názory a činy vedou. Prožíváme takové situace, k jakým svojí vývojovou kvalitou směřujeme. Sami jsme částkou této tvůrčí síly a na svém životním průchodu se také jako tvůrčí síla uplatňujeme. Vytváříme vlivy dobré i zlé, působíme na okolní osudovou kvalitu a povznášíme ji, nebo ji srážíme. Jsme tvůrčí složkou, která vytváří to, co sama stravuje. Dle toho, co vytvoříme, kormidlujeme si v tom osudovém oceánu k lepšímu nebo horšímu bytí. Vycházíme z trvalé a stálé Podstaty na životní pouť. Stáváme se bytostí Tvůrčího díla. Jednotlivými životy se můžeme v celkové osudovosti pohybovat v dobrých nebo špatných osudech, v takových, k jakým svým uvědoměním a životním postojem tíhnem. Můžeme se se svým vjemem stáhnout ke své vnitřní bytosti (bytosti Tvůrčího díla), nebo ve vývojově vyšších životech než jsou lidské, se vrátit zpět do Podstaty a vnímat se jak vše a staticky. Jsme ve stadiu výdechu Podstaty a jsme vydechnutou částí, která je dynamisována životem.
Život rozehrává děj. Složka Podstaty, které říkáme „duch“, se rozptyluje, tříští, kombinuje, rozchází a přetváří, vytváří měnlivé a pestré děje, které vnímáme jako celkovou osudovost i náš vlastní osud.
Život přesně tak, jak se projevuje ve hmotě, projevuje se i v duchu. Ovládá anorganického ducha, to je ten myšlenkový oceán – i duchovní shluky, tj. bytosti v celé škále vývoje, od viru a bakterie přes člověka k nadlidem a dalším bytostným formám, které jsou pro nás v budoucnu.
V životním běhu se uplatňuje všeobecná vůle, i vlastní, bytostná. Vůle všeobecná je řád, pořádek, nejvnitřnější bytí ve svém vdechu, výdechu i dechových pausách.
K této nejvnitřnější vůli se odedávna lidé obraceli pro usměrnění na svých nevyladěných osudových cestách a snažili se dosáhnout s ní spojení, dle svých vývojových možností a dle své kvality.
Je to Podstata, ze které vše vzešlo, a proto ji nazývali „Otec“ nebo „Bůh“.
Proč se snažit o získání duchovních poznatků?
Proč se člověk zajímá o hlubší poznávání života, o rozšíření vědního oboru (duchovního), o pochopení smyslu života? Proč se někdo zajímá a jiný nemá zájem? Proč tomu, kdo se zajímá, stačí někdy jenom mělčiny duchovního poznání, zatímco jiný usiluje do stále větších hloubek? I v tom je vývojová zákonitost.
Pro mnoho lidí je samozřejmé, že chtějí vědět stále víc o svém životě a o sobě. A proč ne? V člověku je zdravá zvídavost. Je to ta vlastnost, která v živočišné říši pozvedla člověka k jeho nynější, byť jen poměrné dokonalosti, a provází ho dále. Je to projev jeho inteligence, která mu zaručuje další živočišně vývojový postup do budoucích dob a duchovně vyspělejších bytostných forem.
Člověk si uvědomuje, že to velké tušené mysterium života stojí před ním a nabízí se jeho vědomí. Bylo by jistě velmi malé a primitivní myšlení, kdybychom se spokojili s poznáním pouze tohoto světa, které před nás staví našich pět smyslů. Musíme si uvědomit, že např. zrak, který je naším nejpřednějším informativním smyslem, je omezen jen do úzkého spektra vidění. Co je za hranicí ultrafialovou nebo infračervenou, to již zrakem nevnímáme. Právě tak jsou omezeny naše další smysly, a to znamená, že naše informace o světě a jeho dění jsou jen velmi nedokonalé. Přesto na této nedokonalosti mnoho lidí staví své základní poznání světa, života, sebe.
Kdo si uvědomí tuto lidskou neschopnost, ten udělal první krůček k tomu, aby se mohl dovídat více a rozšířit svůj duchovní obzor. Ten začíná chtít, začíná hledat a uvažovat. Je to přirozené rozhodnutí, vývojově zákonité, které existuje v každé živé bytosti, a jednou, v určitém vývojovém čase, se projeví.
Bytost roste převtělováním. Postupem z nejnižších do vývojově vyšších a vyšších bytostí rozevírají se v ní další, stále dokonalejší vlastnosti. Vlastnost hlubšího zvídání nastupuje teprve ve vtělení do člověka. Z počátku jako každá nová schopnost je slabá a v prvních lidských zrozeních se ani nemusí projevit. Takoví lidé přijímají svůj životní osud bez přemýšlení o něm. Pokud přicházejí k náboženskému myšlení, obyčejně výchovou, béřou náboženské prvky nekriticky a pouze vírou.
Jiní jsou lidé vývojově vyspělí, tj. ti, kteří již prošli více lidskými přerody. Jejich vyspělejší filosofická zvídavost nese s sebou i větší kritičnost. Někdy dobrou, jindy ale nezdravou, rebelantskou. Proto mnozí velmi často zamítají náboženské myšlenky přesto, že k nim vnitřně mají velmi blízko. Je to proto, že právě vlivem své kritičnosti nejsou spokojeni s mělkými nebo naivními výklady některých sekt nebo církví a zatvrdí se v hledání pravdy a ve svém zklamání odmítají vše. To je ovšem škoda. Kritika je správná, dokonce nutná. Ale aby byla správná, musí se opírat o vědomost faktů a o dobrou vůli pravdu hledat a ne jenom rebelovat proti všemu, co se člověku jeví jako filosoficko-náboženská úvaha. Takovým postojem ještě nikdo nikam nedošel.
Že život je daleko složitější, než lidstvo chápe, to je jisté. Jen se zamysleme nad naším omezeným vjemem. Mohu říci, že bez hlubších duchovních znalostí je člověk v životě málem ztracen. Podobá se slepci, který stojí v neznámé krajině, kde se nemůže orientovat. Co člověk ví o celkové osudovosti nebo o svém osudu? Jak si zdůvodní osudové události a jak nevědomě si připravuje další, v příštích životech, které jsou pro něho více-méně nevýhodné. Jak se nemůže orientovat v životní zákonitosti činů a následků. Jak postrádá vědomí o smyslu všeho, co se v běhu života děje, a jak ani z dálky nemůže pochopit celkový smysl života.
Mnohý byl učen o Bohu. Ale zná ho? Nebo jen opakuje nějaké fráze nebo jeho jméno bez hlubšího pochopení? Ví něco o síle centrální myšlenky nebo o síle myšlenky své vlastní? Je dobro a zlo jen pouhým klišé, které se jen odhaduje podle lidských přání? Co ví člověk o sobě jakožto duchovní bytosti? Co ví o převtělování, o existenci minulých a budoucích životů? Co ví o jiných bytostech, ať už živočišných nebo rostlinných, co ví o svojí sounáležitosti s nimi? Co ví o osudových poutech, která svými činy a vnitřním postojem stále vytváří i ruší? Co ví o silových vlivech hmotných i duchovních, které nás stále obklopují, mění se, zesilují a zeslabují, působí na nás a ovlivňují naše myšlení a činy? Co ví o vlastních vlivech, které stále vysílá a za které odpovídá, i když o nich neví? Co vůbec ví o sobě a celku? Atd.
Šťastný člověk, který pochopil omezenost lidského vědomí a snaží se pochopit více. Ten začíná hledat a seznamuje se s názory různých učení. Ovšem šťastnější ten, který v těch různých učeních dovede oddělit dobré zrno od plev. Aby toto dokázal, musí se seznámit i se skrytými zákonitostmi života. Pak teprve se stane tou žádoucí kladnou složkou v Tvůrčím díle. Dosavadní slepec prohlédne, jeho duchovní obzor se rozšíří a život nabude smysl.
Proto se má ten, kdo může, zajímat o duchovní hloubky. Proto aby byl plným člověkem, schopným jíti dále.
Je možný zánik jen určitého druhu lidí, jak říkají někteří jasnovidci? Jak by to bylo možné?
Kosmonauti, kteří stanuli na Měsíci, pociťovali zvláštní duchovní stav, uvolnění a krásnou emoci. Vyjadřovali se o božské blízkosti. O co se jednalo?
Člověk je určitá psychická bytost, ta se projevuje dále i v jeho oblasti hmotné i energetické. Každý člověk je trochu jiný, jen základ je u všech lidí stejný – lidský. Působí na něho různé vlivy a jejich výsledný projev se řídí kvalitativní skladbou jeho psychické formy. Někdo je dobrý, jiný špatný, někdo mírný, jiný prudký, někdo sobecký a jiný přející atd. Jeho specifické vlastnosti tvoří souhrnnou kvalitu jeho psychické formy.
V základě je člověk laděn na zemské vlivové prostředí. Každé jiné, jako tomu bylo na Měsíci, vytváří u člověka zvláštní stav. Na Měsíci to byl stav kladný.
Představme si, že bychom psychické složení lidské bytosti převedli třeba na barvy. Byl by to uspořádaný souhrn barev, které by mezi sebou nějak ladily. Celek by měl určitou souhrnnou kvalitu, která by musela ladit s životním prostředím, aby mohla jako taková existovat. Kdybychom přenesli tuto kvalitu do jinak zbarveného prostředí, nemusela by s ním ladit. Nastal by nesoulad, nežádoucí stav a ten člověk by musel být z nového prostředí odstraněn.
Zatím žijeme v určité vesmírné vibraci, která s lidmi více-méně ladí. S někým více, s jiným méně, ale celkově není žádný rychle zničující výkyv. Jen lidem špatným se daří osudově hůř, mnohdy je narušena i zdravotní rovnováha, ale k větším výchylkám nedochází.
Může se ale stát to, co lidé v předpovědích jasnovidců pro budoucno nemohli pochopit. Nastane výběr, při kterém zaniknou špatní nebo nedokonalí, lidé naivní a slepé víry nebo pouze ukáznění, lidé s falešným životním postojem nebo smlouvači s pravdou. Zůstanou lidé dobří čili správně celkově ladění.
Musíme si uvědomit, že jak hmota (tělo), tak duch (mysl) i energetický systém jsou navzájem propojeny a tvoří souhrnnou kvalitu (vibraci) člověka. Když si uvědomíme, že v nejbližším vesmírném okolí se z různých důvodů může náhle změnit silový poměr, který nebude s určitými bytostmi ladit, pak může nastat ten předpověděný výběr bytostí čili zánik mnohých. Může být bleskový, ale může být i pomalý, nenápadný.
Podnět musí přijít z vesmíru. Může vzniknout z druhé strany – od lidí. Může nastat v lidech změna, která je změní tak, že nebudou nadále ladit s vesmírným přirozeným bytím. I to je jedna možnost.
Můžeme říci, že se něco takového pomalu neděje?
J. Z.